Když někdo náhle onemocní, semkneme se. Ale jak dlouho takový zájem trvá?
Speciální kategorií jsou chronická, nevyléčitelná onemocnění. Ono je to tak nějak na „furt“.
Lidi na počátku pomáhají, jsou nemocnému nablízku, vyslechnou ho… Někteří však začátek přepálí. Následně přijde únava, stagnace, vyčerpání a často i nepodložené obavy.
Když to promítnu na můj případ – roztroušená skleróza je stále nevyléčitelné neurodegenerativní onemocnění. I v mém případě se okolí spojilo, spolupracovalo a já cítil, že na to nejsem sám. Pomohla mi velká spousta lidí (některé neznám ani osobně) a já si toho nesmírně vážím.
Ale pak přišel tvrdý střet s realitou. Ze stran mnoha kamarádů pomoc jednou ochladla nebo zmizela úplně. Já netušil, co se děje. Chápal jsem, že sami mají hromadu jiných trablů. Přece není jen Luka a jeho roztroušená skleróza.
Stav se rychle zhoršil, léčba tehdy nezabírala a bezradnost lidí vzrůstala.
Následně se staly čtyři věci:
- nová, radikálnější léčba roztroušené sklerózy
- našel jsem v sobě rezervní vnitřní síly, které mi pomohly jít dál
- začal jsem znovu cvičit a to se odrazilo ve všech oblastech života
- konečně jsem byl sám sebou
Neházím flintu do žita a jdu si za svým snem.
Ale co mé okolí?
Nejtěžší bylo vysvětlit kamarádům, že se mi můžou dál svěřovat se svými osobní příběhy, radostmi i smutky. Nemluvili o svých dovolených v Chorvatsku, výletech na Lysou horu… Zarytě o sobě mlčeli a já nevěděl proč. Co jsem tak špatného udělal? Někteří se stáhli úplně.
Po čase se řada z nich svěřila, že mi nechtěli ublížit rozhovory o svých aktivitách, protože já je už přece vykonávat nemůžu. Jeden příklad za všechny: „Jak ti můžu povídat o 20kilometrovém výletu v Krkonoších, když neujdeš ani 500 metrů? By tě to mrzelo, tak jsem se s tebou raději přestal bavit, ať ti neublížím.“
Takto prosím ne, přátelé. Mluvte se mnou dál!
Když něco fyzicky nezvládnu, mám to krásně zprostředkované přes jiné a nesmírně jim každou radost a úspěch přeju. Kdyby tomu tak nebylo, nekoukám na cestopisné dokumenty. Cestopisy miluju, stejně jako příběhy přátel, co kde zažili.
Rozhodně po nocích nebrečím do polštáře, že se kvůli své nemoci nepodívám do Afriky. Raději dám řeč s kamarádem, který tam nedávno byl, a chrochtám blahem nad fotkami. Případně mrknu na Objektiv a chrochtám blahem dál.
Povídejme si, sdílejme a užívejme léta!
Foto: Pixabay
