Přemýšlím, na jaké téma zvolím tento sloupek, a vzpomenu si na nedávný večer, kdy jsem otevřela soubor se svými – k mému údivu – už dva roky starými povídkami. Je to takový zvyk. K literární tvorbě se totiž uchyluji pokaždé, když mě následující den čeká něco důležitého a já jsem trochu nervózní. A ten večer takovým byl: čekala mě návštěva doktora mimo Prahu a já jsem z cestování vždycky trochu vyklepaná. Kam se hrabou promočené boty, pot úzkosti se ze mě line a já nestačím ždímat a prát duši. A jako vždycky se efekt dostavil: zaměstnala jsem mysl několika korekturami, příjemným pocitem, že to třeba s tím mým spisovatelstvím není tak hrozné, a rázem jsem měla úplně jiné myšlenky. Psaní mi taky zvyšuje sebevědomí: mám totiž dojem, že je to něco mého, vlastního a jedinečného, co si schraňuju jako dítě kuličky nebo pár našetřených korun v kasičce – velká chlouba ještě stále naivní mysli. Ano, říkám naivní, stále si tak ještě, co se týče mé literární dráhy, připadám – zrovna nedávno jsem uvažovala, že asi nemá cenu pomýšlet na nějaké vysoké ambice v literatuře, není totiž moc pravděpodobné, že by se naplnily. A ano, říkám to bez falešné skromnosti nebo nedostatku sebedůvěry – je to zkrátka realita obyčejné Středoevropanky z malé země, s nedostatkem kontaktů a čím dál více ochabující vůlí se psaní věnovat nad rámec práce soustavněji, pravidelně. Nemám ten dril.
Ale vlastní povídky nebyly jediné, čemu jsem se ten večer věnovala. Poslouchala jsem taky rozhlasové pořady o literatuře, rozhovory se svými oblíbenými literáty a četla rozhovory s herečkami v módním časopise. Dělala jsem to z jediného důvodu: načerpat inspiraci. Protože jestli mě něco nabíjí, jsou to názory a pohledy zajímavých lidí na svět. Miluju lidi. Možná víc než poezii. Nevystudovala jsem náhodou psychologii? A nedávno mě zaujaly právě dvě myšlenky: jedna francouzská herečka řekla, že každá žena by měla být sebevědomá. A také, že když je knížka dobře řemeslně napsaná a má dobré PR, může se z ní stát bestseller navzdory tomu, že je to vlastně průměrné dílo. A tím se dostávám oslím můstkem k úvodu tohoto sloupku: stále si ve svém psaní hledám svůj hlas, místo, styl, stále si buduji pocit vlastní sebehodnoty a sebedůvěry. Už by bylo načase, říkám si s myšlenkou na blížící se třicítku (jedna dávná kamarádka řekla, že sebevědomí se buduje časem, a je to velká pravda), ale jako psycholožka si zároveň říkám – není kam spěchat. Hlavně na sebe netlačit, nebýt sebe-direktivní, přísná sama na sebe. Moje terapeutka by měla radost, kdyby mě slyšela, jak mluvím o sebelaskavosti, která mi někdy tolik chybí a kterou se snažím osvojit a zařadit do své rutiny, jako když si každé dva dny myju vlasy vyživujícím šamponem.
Je to klišé, ale i o svoji duši bychom se měli starat jako o své tělo, pravidelně jí věnovat péči a promazávat její prameny jako tím šamponem. Problém je, že duše není vidět. Všimneme si ji až v momentě, kdy něco nefunguje. Psychohygiena je jako úklid domu: neviditelná mravenčí práce, kterou zaznamenáme, až když ji někdo nevykonává: ohrnujeme nos nad podlahou špinavou a plnou prachu, nad nádobím vršícím se v mastném dřezu a máme strach z nemocí. Přesně tak jsme skeptičtí ke své psychice, když se nám v pracovním kolotoči dostaví úzkost, aby nás upozornila, že máme zpomalit. Ale my nad tím máváme rukou a bolest hlavy a únavu, která může být začínající depresí, tlumíme ibalginem – hlavně nebýt sám se sebou příliš dlouho. Nebudu moralizovat – i já to tak mívám. Ačkoliv nemám problém se spánkem, v poslední době nerada a trochu déle usínám – nemám ráda ten pocit, že jsem se sebou sama. Asi to známe každý, člověk si najednou vybaví všechny svoje trapasy před deseti lety a peklo je na světě, rozhodně není tak krásné jako v pohádce S čerty nejsou žerty. Je to zkrátka boj. Pouštěla jsem si nedávno podcast o oblékání a tam hostující dívka říkala, že má ráda uklízení a vyšívání, což spojila s úžasnou metaforou pročišťování, propojování jednotlivých dílů do pevných vazeb v rámci své rodiny (sama bydlí v bytě v rámci rodinného domku s celou rodinou, což mi přijde úžasné), celkově to byla krásná a inspirativní bytost a žena. Jak jsem řekla: Miluju lidi. A u této slečny jsem si to zase připomněla. Podobná lidská setkání bych ráda jednou otiskla do své knihy (novely, románu), jejíž napsání je už od dětství mým snem. Věřím, že se mi to splní, zatím vás budu zasypávat svými „moudry“ zde (což mě těší úplně stejně, psaní je zkrátka láska) a budu věřit, že netrpíte jako někdy já při marném hledání inspirace a při pochybnostech, které k nám pisálkům už asi tak nějak patří.
Foto: Pixabay
