První měsíc letošního roku určitě neoznačím jako ten nejvydařenější. Prodělal jsem tak dvě a půl virózy, třetinu měsíce jsem si užíval antibiotika a ta moje palice měla tendenci furt stávkovat. Když už jsem ji dvěma brufeny přemluvil ke spolupráci, vydržela v provozu tři hodiny a pak byl s přemýšlením šlus.
Ten úvod nepíšu proto, abych si stěžoval, spíš jen trochu omluvil jeden ze svých nešvarů, který mě provází věky věků. Nejstručněji jej popsala manželka, když pravila, že jsem strašný bordelář.
Pokoj, který v přízemí našeho domu obývám jako samostatná jednotka už zhruba 15 let (v noci prý hlasitě chrápu, takže zbývající část rodiny přespává o patro výš), zažil už leccos. Jeden čas, kdy jsme se synem trénovali, jsme v něm měli rozložený i pingpongový stůl. Takže ten můj prostor byl dost omezený. Tehdy jsem se mohl vymlouvat, že se tady pořádek udržet nedá. Ale stůl už je několik roků na půdě. Už mám i svůj psací stůl, skříně a postel, ale jako hnízdečko pořádku bych svůj příbytek mohl nazvat vždy tak jednou za čtvrt roku, když provedu velký úklid.
Právě tato činnost je pro mě doslova noční můrou. S tím, jak přibývá nejrůznějších dokumentů (revizní zprávy od kominíků, servisní zápisy o kontrole plynového kotle, pojistky na všechno možné a…), se dostávám do pasti. Mám desítky obálek s písemnostmi a snažím se tu administrativu třídit, ale nezvládám to. Pozornost časem ochabuje, a tak v obálce nadepsané pojistky jsem nedávno našel doktorskou zprávu i výsledky odběrů krve, které jsem absolvoval někdy v roce 2020, účtenku o nákupu bot od manželky a záruční list na naši letitou mikrovlnku.
Od doby, co kromě psaní do Inspirante také učím, mi přibyly také desítky přednášek a stovky písemek. Na ty ale dávám sakra pozor, protože bych neměl podklady pro zápis zápočtů a zkoušek.
Musím přiznat, že pro svůj popisovaný nešvar jsem při jednom z vydatných úklidů kdesi zašantročil i svůj vysokoškolský diplom (1990) a také potvrzení, že mi byl udělen titul magistr. Desetiletí jsem tyto dokumenty nepotřeboval. Když jsem před třemi lety změnil práci, potřeboval je zaměstnavatel ověřit. Při hledání jsem obrátil náš domek vzhůru, vyházel jsem obsah všech šuplíků a skříní. Nic. Našel jsem však další zajímavé písemnosti, třeba inkasa, která jsme platili v našem předchozím bytě mezi lety 1992 a 1997. Nechybělo ani jedno. Z jedné skříně na mě vypadl i vysokoškolský index. A tak jsem si vybavil i některé zkoušky, spolužáky a vyučující. Vzpomínání to bylo nostalgické, ale celkem krátké. Rychle jsem totiž pádil na univerzitu a žádal o opis své státní závěrečné zkoušky i přiznání titulu magistr. Celá ta legrace s opisy dokumentů starých přes třicet roků mě stála tisícovku.
K sepsání tohoto sloupku jsem se odhodlal poslední lednový čtvrtek, kdy jsem si potřeboval ostříhat (oholit) zbývající porost, který roste už jen na malé ploše mé hlavy. Holicí strojek, který jsem při poslední akci úklid ve svém pokoji uložil do jiné krabice než v minulosti, se mi však najít nepodařilo. Nemusím snad vysvětlovat, že v případě neúspěšného hledání bývá člověk nerudný, obviňuje své okolí a je zkrátka k ničemu. Takže na duševní práci může zapomenout a svůj sloupek jsem ve čtvrtek nedopsal.
P.S. Dnes je úterý 31. ledna a já už mohu těch pár slov doplnit. Strojek i s nabíječkou jsem našel při sobotní „úklidové razii“ v kartonové krabici s nápisem léky. Zbývající vlasový porost je už dokonale sestřižený jako pažit ve Wembley a já optimisticky vzhlížím do dalších měsíců roku 2023. Mám totiž jasný cíl, skoro bych řekl opožděné novoroční předsevzetí. Už od února začnu pracovat na tom, abych ve svém pokoji vždy našel vše, co potřebuju. Ten pořádek začnu opravdu udržovat hned ode dneška. Slibuju!
Foto: Pixabay
