VZPoura úrazům učí děti opatrnosti, ale prospěla by i rodičům

Nehoupej se na té židli. Nestrkejte se! Nezapomeň si helmu. Nelez tam! Dej si pauzu. Zapni si pás. Rozhlídni se. Nenech se vyprovokovat. Neskákej! Tolikrát jsme to slyšeli a sami řekli, tolikrát to zabralo a nikomu se nic nestalo. Jenže to vůbec není pravidlo. Na besedách projektu VZPoura úrazům se děti od ambasadorů dozvědí, jak málo stačí, aby došlo k vážné nehodě, jak vypadá život po poranění míchy a že stojí za to zbytečně neriskovat a dávat si pozor. 

Dojely jsme ke škole a popojíždíme při hledání místa. Bezděky si rozepnu pás a hned vím, že si toho všimla, máme další téma. „Právě při parkování se může dost stát, vypouštíme to moc brzo,“ říká Jarmila Onderková, ambasadorka projektu VZPoura úrazům ve chvíli, kdy se poutám zpátky. Kouzlo nechtěného nádherně ukazuje, proč jsou besedy tak živé a že podobné historky na nich hned tak nedojdou.

Preventivní programy mají obvykle punc něčeho, co už přece každý zná a nechce se tím zabývat. Myslíte si, že vaše besedy fungují, že mají potřebný dopad?

Bezprostřední dopad je ve třídách většinou hodně patrný, protože to, co s kolegy říkáme, sice přizpůsobujeme momentální atmosféře, ale nepřikrášlujeme. Takže když je mezi osmáky kluk, který si dává záležet na image a trochu naše povídání shazuje, zeptáme se ho, jak by se mu líbilo nemoct pozvat holku na rande jen tak. Na vozíku by totiž musel všechno plánovat, přesun, místo i to, jestli se vůbec dostane na záchod nebo si bude muset vzít plíny.

Chápu, takovou romantiku by fakt nechtěl.

Jeden třeťáček byl zase vyloženě nadšený z vozíku, že by byl rychlejší než kamarádi. To ano, ale jen do doby, než se někde rozbije výtah nebo bude chybět plošina, pak by naopak kamarádi museli čekat na něj. Tu zmrzku by mezitím dávno snědli a už by chtěli být třeba na fotbale, který si s nimi ani nezahraje.

Podobně otevřeně mluvíte i o vašich nehodách, detaily nešetříte. Ukazujete tím, jak málo stačí, aby člověk neodhadl situaci nebo něco zanedbal, a jak moc tím paradoxně riskuje. Tedy o co všechno může přijít, pokud úraz vůbec přežije.

Ono je totiž taky potřeba děti trošku vystrašit, zdůraznit jim, že nejsme nezranitelní a nesmrtelní. Ale protože nikdy nevíme, co mají za sebou a jak to vezmou, musíme balancovat, abychom je nezaskočili až moc. Jako když za námi o přestávce přišel jeden chlapeček, a ptal se, jestli může ochrnout, když při převlíkání spadne. V tu chvíli bylo důležité neshodit to, co jsme říkali v hodině, ale zároveň ho samozřejmě uklidnit, aby neměl pocit, že je to až takový extrém.

S některými reakcemi asi předem počítáte, nebo se pletu?

Nepletete, stává se, že se někdo rozbrečí, má slzy v očích nebo se mu zlomí hlas. Občas učitelé dopředu upozorní na děti, které jsou citlivější, procházejí terapií nebo mají čerstvou zkušenost s úrazem někoho blízkého. Emoce ale můžou doběhnout i nás, i když říkáme to, co vždycky, a vlastně není důvod. Někdy to prostě ve třídě zafunguje tak, že ustát to je pak síla. I proto jsme na to dva, doplňujeme se a podržíme navzájem.

Můžete z ohleduplnosti ke konkrétnímu dítěti pasáž o nehodě úplně vynechat?

Úplně ne, beseda by pak postrádala smysl. Umíme to ale říct tak, aby náš popis nevyzněl tak dramaticky, což stejně pro první stupeň rovnou děláme. Já třeba nemusím mluvit o tom, že jsem na pomoc v pomačkaném autě čekala celou noc, co jsem při tom prožívala a jak mě hasiči od krve a totálně promrzlou vystřihávali ven… Dá se domluvit, že dítě se zapojí až další hodinu, může i odejít, nějak si zkrátka poradíme. 

Už vám někdo na hodině usnul?

Když si sedmák, osmák udělá vyloženě pohodlí a rozvalí se, vypadá to všelijak. Ale usnout fakt nikoho nenecháme, kromě dětí, co berou prášky na zklidnění.

Co když se naopak děti rozpovídají a mají spoustu otázek? 

Za to jsme vždycky rádi. Když vynechám předškoláky a prvňáčky, kteří jsou opravdu hodně spontánní, tak někdo musí být ten odvážný, vzít to na sebe a promluvit jako první. Někdy jsou děti nabrífované od učitelů. Chvilku jim pak trvá, než se oprostí od toho, že je s nimi ve třídě dozor a že to není zkoušení. Mnohem radši se doptávají o přestávce, ale to my stejně zahrneme do další hodiny. Děti se taky hodně ptají na to, co můžeme a nemůžeme, což máme v druhé části besedy, takže myslím nehrozí, že bychom to neukočírovali a nestihli.

Ani když vám čas ukousnou hlášení třídního rozhlasu a jiné neočekávané technické věci?

Někdy to napínavé je, ale už víme, kde můžeme trochu zrychlit a zkracovat, aby zaznělo všechno, co má. Povídání taky může mít trochu jiný spád v inkluzivních nebo speciálních třídách, ale děti si vždycky svůj způsob najdou a zapojí se. Jako na jedné besedě, při které tlumočník odezíral a pak s dětmi komunikoval znakovým jazykem. Jednoho chlapečka nebavilo čekat, než se dozvíme ty reakce, a rovnou sám vybíhal ukazovat správné odpovědi. Tam bylo živo!

Co když vám do hodin nějak zasahuje samotný učitel? Začne třeba něco příliš upřesňovat, protože je to z jeho oboru, nebo se chopí slova, než se děti osmělí.

I to se stává, ale nepředstavujte si nic dramatického, to se spíš učitelé vzadu zapomenou a zapovídají. Já je samozřejmě nemůžu nijak napomínat, to se nedělá, ale slovo si vzít zpátky dokážu. A když se zkoušejí ptát za děti, většinou to nezabere, protože se zajímají o důchody, dávky nebo pracovní uplatnění. To je dětem úplně jedno, ty chtějí vědět, jak se co dělá a jak to vypadá před kamarády, starší pak řeší hlavně vztahy a sex.

Nejsou vlastně dospělí vůči dětem trochu v přesile?

To určitě ne, my celou dobu zdůrazňujeme, že to, o čem mluvíme, platí pořád pro nás všechny. Pro děti, jejich kamarády, sourozence, rodiče, prarodiče, učitele i nás ambasadory. To, že už jsme nějaký úraz měli, neznamená, že se nám nemůže stát ještě jiný, že si páteř nemůžeme znovu poranit výš. Myslím, že se nám daří se přiblížit i tím, že otevřeně mluvíme o tom, že jsme udělali blbost, za kterou jsme ale taky hodně zaplatili. Hlavně starší děti proto učíme, že největším chráničem je jejich hlava.

Jak to myslíte?

Musí se umět správně rozhodnout. Zastavit se, zamyslet a věnovat pár vteřin navíc něčemu, co vypadá úplně banálně, třeba si pořádně nasadit a dopnout helmu nebo s kamarády do té vody neskákat, i kdyby já nevím co. V těch pár vteřinách, co předcházejí tomu, co nakonec udělají, na to budou sami. Je to na nich.

Teď možná zvláštní otázka, ale stává se, že dospělí na té opatrnosti trvají až moc? Dá se to přehnat?

Určitě dá, ale to je pochopitelné. Důsledně trvat na tom, že se něco nedělá, má v mnoha případech význam. Jenže nemůžeme čekat, že děti přestanou být divoké, běhat a strkat se nebo třeba zkoušet skoky a přemety. Pak je super je ta salta naučit, naučit je dobře se hýbat, padat a odhadnout síly.

Nemáte už z toho po osmi letech profesionální deformaci?

Mě to pořád baví, protože nikdy dopředu nevím, kdo přede mnou sedí a jak se ta hodina vyvine. Ale je fakt, že si hodně všímám, a z toho, co vidím, když ráno čekám na besedu před školou, moc nadšená nejsem. Některé děti doslova „vypadnou“ z předního sedadla, s batohem rovnou na zádech, s tabletem v ruce, ani se nedívají, kam jdou… A to je i o tom dopadu, jak jste se ptala na začátku, protože čím dál víc zjišťuju, a shodneme se na tom i s učiteli, že naši besedu by si měli poslechnout taky rodiče.

Od září 2015 do konce dubna 2023 bylo na besedách projektu VZPoura úrazům 141 110 dětí.
Ambasadoři navštívili 164 táborů, 312 středních škol, 178 mateřinek a 1740 základních škol.

To důležité je na stránkách, tam se i přihlašuje

Promujete na besedách i Všeobecnou zdravotní pojišťovnu a nějaké její produkty?

Na to se nás učitelé často trochu vyděšeně ptají někde pokoutně ve výtahu. (Jarmila se usmívá) Určitě ne, ale vozíme s sebou letáčky se shrnutím našeho projektu a taky pexeso a pracovní sešity, které to povídání o úrazech ještě trochu rozšiřují. A když je možnost, soutěžíme se třídou o knížku kolegy Zbyňka Švehly Vozíčkov, ta moc hezkou formou přibližuje život na vozíku a do školní knihovny se určitě hodí.

Co ještě by měli učitelé vědět, než si vás do školy pozvou? Přijedete i tam, kde to není bezbariérové?

Přijedeme, ale pak poprosíme o pomoc s přesunem po schodech. Besedy jsou zdarma a na jedné škole zvládneme maximálně tři, každá z nich trvá dvě vyučovací hodiny. Třídy můžou být různě pomíchané, ale besedy pro prvňáčky a pak pro první stupeň se trošku liší od těch pro starší děti. Přihlásit se dá jedině rezervací termínu přes stránky www.vzpoura-urazum.cz. Tam najdete i veškeré další podrobnosti jako právě podmínky besedy, medailonky ambasadorů , edukační video a materiály ke stažení.

Videomedailonky ambasadorů jsou vyzněním podobné jako to, co říkáte na besedách. To je záměr?

To ano, schválně tam ukazujeme, co už nemůžeme, co můžeme jako dřív a co zvládneme s dopomocí nebo s nějakým speciálním vybavením. Ono není úplně jednoduché textem nebo videem nestrhávat pozornost jenom na sebe, ale spíš vzbudit zvědavost. Dát vědět, že úraz se může stát raz dva, že má smysl být opatrný a že právě o tom je projekt, který si říká VZPoura úrazům.

Jak vlastně projekt vznikal? Vy jste u toho byla od začátku.

Začátky byly ve třech, když jsme ještě s kolegy dělali přednášky o sportu. Pak si nás pozvalo vedení s tím, že máme společně vymyslet něco, co podobně propojí naše aktivity s veřejností a bude mít nějaký přesah… První měsíce od září do Vánoc byly testovací a zájem škol byl tak veliký, že jsme postupně přibírali další ambasadory, každých pár měsíců jednoho. Podoba besed se mírně měnila, ze začátku jsme s sebou třeba brali na ukázku vozíky nebo jsme zvažovali, jestli zahrnout zásady první pomoci.

A dneska? 

Je nás sedm ambasadorů, republiku máme rozdělenou na regiony a do škol jezdíme ve dvojicích, abychom se mohli vykrýt, kdyby se jednomu z nás nečekaně něco stalo zdravotně nebo s autem. Dohromady zvládneme navštívit až deset škol týdně, tedy dvě denně, každou jiná dvojice v jiném regionu. A místo vozíků vozíme hlavně model páteře a flashku. 

Co vlastně obnáší být ambasador? To asi není jen tak…

Pro tuhle práci se musí sejít několik věcí. Všichni máme řidičák a vlastní auto, umíme o úrazu mluvit, jsme v životě relativně akční, ale před dětmi nepřeháníme a jsme zvyklí na otázky na tělo. Zároveň nám nevadí mít flexibilní příjem, plánovat si cesty a hlavně vstávat velmi brzo ráno. Už jen to ne každému sedí.

Není vám líto, že jste mezi ambasadory jediná žena?

Spíš se zeptejte, jestli to není líto klukům. (Jarmila se usmívá)

Zdroj statistik a foto: VZPoura úrazům