V době svých středoškolských a vysokoškolských studií s námi ještě občas vyjížděli na dovolené či krátké výlety naši dnes už dospělí potomci. Snad před každou cestou jsme se jich s manželkou ptali, jestli si nezapomněli přibalit ten studentský průkaz (mysleli jsme ISIC), co na něj dávají slevu na vstupném všude možně. Dcera i syn vždy s přehledem procedili, že jasně. Když jsme se pak někde ubytovali a další den vyrazili na lanovku, prohlídku hradu či zámku a podobně, při placení jsem průkazy potřeboval předložit kvůli slevě. „Aha, u sebe ho nemám, na pokoji zůstal,“ ohromili mě potomci docela často svou odpovědí. Schytali několik nadávek a my zaplatili plné vstupné.
Je také pravda, že ISIC uznávají v různých zemích rozličným způsobem. Když byla manželka s našimi dětmi před čtyřmi lety v Paříži, pochvalovala si, že díky ISIC měli naši studenti skoro zdarma vstupy do většiny památek a my uspořili desítky eur, možná i více.
Odlišně a někdy také hodně svérázně, jak jsem zjistil při naší letošní srpnové dovolené, přistupují k průkazu ISIC někteří provozovatelé u našich východních sousedů. „Student má slevu, ale jen do dvaceti roků,“ odpověděla mi například pokladní v termálním koupališti na středním Slovensku. „Takže vysokoškolák na slevu nárok nemá?“ pokoušel jsem se chvíli diskutovat. Marně. Mladá pokladní suše odvětila „nie“ a zeptala se, jestli chci tři vstupy pro dospělé platit kartou, nebo v hotovosti. V dalším případě jsme opět šermovali studentským průkazem ISIC zbytečně. „Ta sleva platí, ale jen pro studenty XY univerzity,“ zněla opět hodně odměřená odpověď (název univerzity na Slovensku záměrně neuvádím, abych ji nepoškodil).
To, že slevu na ISIC dostat můžete, ale nemusíte a záleží na libovůli pokladní, jsme zjistili na dalším ze slovenských termálů. Jedna z pokladních nás s nárokem na studentskou slevu odbyla, že platí jen do dvaceti let. Při následující návštěvě seděla na jejím místě jiná mladá slečna. A ta krátce pohlédla na syna a dala nám jeden dospělý a jeden studentský. Průkaz ISIC jsme tentokrát nemuseli ani vytahovat. Protože se v tamní léčivé termální vodě mácháme rádi, navštívili jsme koupaliště dokonce potřetí. Na místě seděla znovu pokladní, která nám slevu napoprvé nedala. Průkaz ISIC jsem ani nevytahoval, nerad se zbytečně handrkuju. Brunetka středního věku si nás změřila pohledem trochu pozorněji a pak suše pravila: „Takže jeden dospělý a jeden seniorský.“ Vytáhl jsem bankovní kartu a zaplatil požadovaný obnos. Až při odchodu z koupaliště jsem nahlédl do návštěvního řádu a zjistil, že za seniora tady považují osobu starší pětašedesáti let. Vzhledem k tomu, že jsem právě v průběhu dovolené oslavil osmapadesát, musím přiznat, že jsem tentokrát z této (navíc nezasloužené) slevy až takovou radost neměl a mé chlapské ego utrpělo pořádnou ránu.
V poslední době nebyla zdaleka první. Před čtvrt rokem jsem při pracovní cestě do Prahy chtěl koupit v pokladně lístek na metro. Milá žena za přepážkou se na mě hezky usmála a pravila: „Pane, vy asi nejste z Prahy. U nás se jezdí od pětašedesáti zdarma.“ Dotčeně jsem odvětil, že k dosažení tohoto věku mi ještě pár let chybí, a jízdenku jsem si kvůli obavám z revizorů radši koupil.
Po zmíněných zkušenostech jsem se ale rozhodl změnit strategii. Ješitnost odkládám stranou a při návštěvách zámků, koncertů, termálů a nevím čeho všeho se budu tvářit ještě zbídačeněji, než vypadám. Seniorská sleva určitě není k zahození.
Foto: Pixabay
