Nabídla mi rámě, jinak eskalátory nesjedu. Pustí pár lidí, pak ucpe průchod a stojí. To ovšem neustojí pán nad ní, začne halekat, nadávat, dokonce i tleskat a pískat. Paní se otočí a důrazně mu sdělí, že „slečna je nemocná a musí se držet, laskavě, ano?!“ Ne. Dotírání nepřestává, takže marný vysvětlování zazní cestou dolů patřičně nahlas asi pětkrát. Myslím, že nemocnou holku si ještě teď rapujou dispečeři ve službě.
Střih. V kavárně si objednám kafe a slečnu u kasy rovnou poprosím, ať mi ho donese, protože špatně chodím. Samozřejmě a úsměv navrch. Za pár minut se prostorem ozve „malé latté bez ničehooo!“ Aha. Dojdu k pokladně a trochu v rozpacích žádám o asistenci jinou baristku. „No jasně, jste měla zahulákat, že jste postiženááá, ani chodit jste nemusela! Tááák, cukříček si dáte?“ Já fakt nevím, pomůže to?
Střih. Míjím rozjívené holky na kolech, strach a křeč mě zkroutí do paragrafu. Pohled nic moc, ale druhá varianta je si lehnout, což poutá pozornost ještě víc. Zpomalí, pozdraví, popojedou, a přitom jedna z nich chytne výtlem. Kámošky ji obratem zpraží. „Jsem se nesmála jí, ale divný voko má, to jako jo.“ Bože, pročs mě neudělal hluchou? Nebo líp, jako tu, kterou někdo jenom míjí na kole?
Ne tu nemocnou, postiženou, s divnýma nohama, očima, nebo tu, co se jí nikdo nesmí smát.
Klidně se smějte. Fakt. Když je to z překvapení nebo ze šoku, že vám něco na pohled neštymuje, tak se uvolněte, ale nějak ohleduplně a nejlíp stranou, protože my máme křivá těla, ne hroší kůži. Hlavně se nevysmívejte, nebuďte zlí a nehodnoťte to. A počítejte s tím, že můžem zareagovat taky.
Nevěřím tomu, že si někdo na tu nevyžádanou pozornost zvykne. Na všechny ty decibely, nemoci, postižení, protahování slov a zdrobnělinky, úšklebky a vyvalený oči. Mně se to doteď nepovedlo, a to jsem zralá dost, místy přezrálá.
Znám kdejaký poučky, kdo za co stojí a nestojí, už umím včas zaglosovat, jen se usmát, nevidět neslyšet, i se vrátit a rázně se ohradit. Nezměnilo se skoro nic (ne, milí koučové, je to sice v hlavě, ale zjevně ne jen v tý mojí). Necítím se líp, že jsem se za sebe postavila, někoho usadila nebo nechala osudu. Někdy nepomůže ani to, že jinak mám dost blízkých a zlatých lidí, případně že jsem krásná hlavně vnitřně, protože co si budem, to je často šumák a kolemjdoucím obzvlášť.
Oni se leknou. Zarazí. Zastaví. Otočí. Čumí. Rozesmějou. Začnou drbat a parodovat. Něco plácnou. Sklopí hlavu a svýho prcka, kterej jedinej se mi dívá do očí, táhnou zběsile pryč. Jejich reakce mně a všem lidem s viditelným handicapem ve zlomku vteřiny připomene, že je na nás něco jinak, šejdrem, něco, co budí rozpaky a způsobuje, že nás kdovíproč neberete tak jako ostatní (zdravé) lidi kolem.
Jenže milí zlatí, vy už dávno nejste malí. Takže byste pokud možno neměli zírat jak tele na nový vrata a hodnotit něco, o čem nevíte lautr nic. My nemáme být atrakce. A nemůžeme být pořád nad věcí, vysvětlovat a chápat, že v tom tápete, protože vás to neučili. Nás taky ne. Nejsme proto silnější, zvyklejší nebo lepší, jsme jen víc na očích. Pořád na očích. A to je úmorný.
Takže co? Nebudu vám cpát, že nohy do bž jsou krásný. To je jen druhá strana mince, extrém za extrém. Měli byste mě za ezo nebo za tu, co to říkat musí, když sama kulhá. Ze všech stran se na vás valí nohy chodící, použitelný, správně rostlý, bez jizev, deformit a atrofií, dokonalost a samozřejmost sama. Nohy do bž se vám prostě těžko můžou líbit, nevěřili byste mi.
Ale kdyby to byly vaše nohy, přáli byste si, aby když už je ostatní nemusí, tak ať je aspoň nechají žít a jít.
Bez komentáře.
Foto: Pixabay
