Budova Centra Paraple je zasazena v pražském sídlišti Malešice. Zaparkovala jsem na hlavní ulici s tím, že zbytek dojdu pěšky. Ale nemusela jsem hledat směr, protože vozíčkáři se sjížděli z různých stran, a tak jsem měla milou navigaci. Celkem snadno jsem našla budovu této obecně prospěšné společnosti, která už třicet let pomáhá lidem na vozíku po poškození míchy i jejich rodinám, a na parkovišti míjím jedno z bezbariérových aut. Projdu recepcí s vítajícími dobrovolníky, vezmu si měsíčník Paraple a zamířím do kavárny, abych doplnila pitný režim. Počasí vyšlo krásně, sluníčko praží a festival Sejdeme se na zahradě může začít.
Vejdu do zahrady, kde to už pěkně žije. Můžete sedět na retro lehátkách nebo v sedacích pytlích. Ti, kteří mají své „křesílko“ s sebou, parkují, kde jim to terén dovolí. Nejlépe ovšem ve stínu stromů, to chtějí všichni. Tytéž stromy možná pamatují původní jesle, kterým kdysi budova sloužila. V současnosti je to moderní stavba s přízemím a prvním patrem, měla by se dál rozšiřovat. Než se však stihnu rozkoukat, už je tu zahájení. Krátké a vtipné, moderátor Václav Uher se zdá být ve svém živlu, uvolněný a usměvavý.
Akce se koná letos prvně bez Zdeňka Svěráka, který se Svazem paraplegiků Centrum Paraple zakládal. „Snažíme se ho šetřit,“ říká mi Jarmila Vrzalová, jež má na starost PR a fundraising. Ale když procházím vnitřní prostory objektu, na fotografie známého umělce narážím, ať už v knihovně nebo v kavárně. Je vidět, že tu svého prezidenta mají rádi.
Následujícím bodem programu je ukázka výcviku policejního psa s psovodem. Jeden adept, asi tříměsíční vlčák, to pozoruje jako divák a vzdorovitým štěkáním a kroucením na vodítku dává jasně najevo, že se chce také zúčastnit. Vycvičený pes se umí pěkně zakousnout do pachatele, naštěstí tady jen do speciálního obleku. Ten opravdový skus bych vidět nechtěla…
Mám pocit, že překážím návštěvníkům festivalu na kolečkách, stále někomu stojím v cestě. Tady jsou doma ti, kteří po světě musí jezdit, oni se takhle možná cítí mimo Paraple.
Nejvíc si oblíbím stánek s merchem. Ivana Mašterová, jedna ze tří hlavních designerů, mi představuje jejich novou kolekci SAMO. „Navrhuji takové kousky, abych je mohla sama nosit,“ směje se. Světle růžové šaty jí opravdu sluší. Kolekce SAMO odkazuje na samozřejmosti v životě, jako je ráno vstát, dojet si na nákup nebo najíst se klasickým příborem. Tyhle běžné činnosti se lidé po poranění míchy musí znovu učit a jejich zvládnutí je pro ně velký úspěch. Kupuji si prstýnek z této kolekce, je z 3D tiskárny a okouzlil mě.
Všimnu si zvukaře, který mi hodně připomíná člena skupiny Chinaski z dob mého dospívání. A nepletu se, je to on, jen o trochu starší Štěpán Škoch. Později zpestří program svým vystoupením. S Parapletem dlouhodobě spolupracuje.
Předtím ještě vystoupili protagonisté ze spřáteleného divadla Ungelt. Jitka Smutná krásně zpívá a v mezičase si povídá s kolegou Milanem Heinem. Tento herec mluví o těžkostech spojených s odlišnou sexuální orientací, která ho spojuje s jeho kolegyní Jitkou. „Nevybrali jsme si to. Podobně jako si vozíčkáři nevybrali život na vozíku. Věřím, že nás společnost jednou bude brát stejně, jako se dnes díváme na leváky.“
Opouštím festival s hezkým pocitem, že jsem podpořila organizaci, která dává smysl svou promyšlenou strategií a zapálenými zaměstnanci. Dozvěděla jsem se, že hlavní náplní bývají třítýdenní programy pro handicapované klienty, kdy je pozornost a péče upřena nejen na rehabilitaci fyzickou, ale i duševní. Můj kolega zde prošel rekonvalescencí a říká, že Paraple zůstává navždy jeho srdeční záležitostí. Věřím, že je pro lidi s poraněním míchy tím správným odrazovým můstkem. Tím bezbariérovým.
Foto: autorka
