Blíží se sedmá hodina ranní, potemnělá chodba oddělení 1 pro léčbu úzkostných a afektivních poruch za chvíli ožije.
V jednom z pokojů zvoní budík. Ester už je stejně vzhůru a rychle ho vypne. „Bože, zase další den přede mnou.“ pomyslí si a úzkost, její stará známá, jí sevře žaludek, jako svírá had svou kořist. Ester má o svém zdejším pobytu velké pochybnosti. Ne že by nevěřila personálu nebo léčebné metodě. Ona nevěří především sobě. Její kritik v hlavě ji šikanuje svými přehnanými požadavky a Ester mu věří.
Ozve se zaťukání a do pokoje nakoukne blonďatá hlava Marie. „Vstáváme. Jste vzhůru?“ švitoří a zkoumavě prohlíží pokoj. Marie má ráda o všem přehled a ranní služba jí tak slouží jako dobrá záminka podívat se do pokojů ostatních účastníků stacionáře. Spokojeně vyhodnotí, že jejich pokoj má lepší výhled i rozmístění nábytku, a aniž by počkala na reakci, zaklapnou se za ní dveře.
Rozcvičku si vzal na starost Standa. Včera si na YouTube našel rehabilitační cviky a s energií ranního ptáčete předcvičuje ostatním. Standa je zvyklý vstávat brzy, už kolem páté, dojíždí totiž do města do práce. Tedy dojížděl, než začal mít panické ataky, které ho vyřadily z provozu. Standa sází na výkon a velmi pečlivě dodržuje všechna zdejší doporučení, je to takový premiant skupiny.
Snídaně
V jídelně psychiatrického oddělení 1 se postupně schází všech 10 pacientů. Marie vyzvídá, kdo užívá jaký lék, a dává nevyžádanou přednášku o žádoucích i nežádoucích účincích. Leo zase přiběhne na poslední chvíli. „Olda hrozně chrápe,“ postěžuje si Standovi a bere si z pultu poslední talíř se snídaní. Na okamžik se mu zrak zastaví u dekoltu spolupacientky a hlavou mu probleskne nestydatá fantazie. Leo se cítí vyhořelý z práce a má problémy v partnerských vztazích.
Za chvíli začne program stacionáře. Ve společenské místnosti je s největším předstihem Olda. Jeho generace totiž ještě „umí držet slovo, na rozdíl od těch dnešních flinků“. Olda věří, že všechny smutky se dají zahnat poctivou prací. Olda je instalatér a dovede spravit, na co si vzpomenete. Jen spravit vlastní psychiku se mu zatím nepodařilo.
Ve sportovní outfitu sedí trochu stranou Simona. Žena ve středním věku, s atletickou postavou a krédem „ve zdravém těle zdravý duch“. Ale tahle rovnice jí nevychází. Do formy se po zdolání rakoviny dostala, přesto se jí drží zaplavující strach z relapsu.
Komunita
„Tak kdo začne se třemi pozitivy ze včerejšího dne?“ ptá se hlavní sestra s úsměvem na úvodním setkání dne, zvaném komunita.
Začíná Simona. „Včera jsem uběhla 10 kilometrů, zahrála si ping-pong a myla si ruce méně než obvykle,“ vyjmenovává. Následují ji další pacienti včetně Oldy, který si neodpustí poznámku. „Pořád si říkám, k čemu nám to je, tyhle řeči. Kdybyste mi radši dali něco na práci.“ Skupina se zasměje, Oldu nazývá hodinovým pacientem.
Program pokračuje. Marie zkouší překonat sebe sama, vzdát se na chvíli úzkostné kontroly a vzít tabletku léku. Jde o bezpečný experiment, tabletka je od sestry a obsahuje vitamín, ale i tak je to pro Marii oříšek. „Zkuste jen pozorovat myšlenky a pracovat s nimi, jak jsme se to učili,“ radí doktorka. Pro Marii je to zpočátku nepříjemné, ale s postupem dne i celkem úlevné. Nemuset neustále vše kontrolovat je totiž úleva.
KBT
„Dneska se podíváme na emoční potřeby, které potřebuje každé dítě, a co se stane, pokud nejsou tyto potřeby dlouhodobě naplňovány,“ začíná psychiatrička seminář KBT.
Standa si pečlivě zapisuje. Takže je tu potřeba: bezpečí, svobody, hranic, autonomie a spontaneity. Standovi začíná docházet, že na své potřeby už delší dobu kašle a že musí sám sebe (a své potřeby) dát zpět na první místo.
Ester přemýšlí nad tím, jak jí její vnitřní hlas velí být neustále výkonná a kritizuje každou chybičku, a dochází jí, že by ho mohla a měla poslat někam. Ester ten den bude hlídat, jak k sobě v duchu přistupuje, a zkoušet to jinak, přívětivěji vůči sobě.
Skupina
Na skupinové terapii dostává prostor vyprávět svůj příběh Simona. Skupina tak poprvé slyší, co všechno v životě musela překonávat. Ester cítí pochopení pro pocity osamělosti v dětství. Olda obdivuje její odhodlání a vůli porazit rakovinu. A Leo přemýšlí, proč mu Simona v běžném kontaktu nesedí. Později jí řekne, že působí nedostupně.
Terapeutka doplní: „Možná, že o bližší vztahy s lidmi stojíte více, než si chcete připustit.“ Skupina je potichu, jen hodiny tikají a zvenku jsou slyšet projíždějící auta.
Je to ten hezký okamžik, kdy skupina soucítí se Simonou, a co víc, taky Simona cítí, že je součástí kolektivu a že to není tak špatné.
Ergoterapie
Po obědě se skupina schází v prostoru vyhrazeném ergoterapii. Dnes si všichni zavzpomínají na školní léta u výroby keramiky. Leo cítí, jako by zapojoval jinou část mozku, a zapomíná na svoje potíže i na fantazie o ženách. „Ty vole, to bych neřekl, že budu plácat hlínu a bude mě to bavit.“ Po dlouhé době cítí radost a zároveň mu dochází, že tuhle radost v životě nyní postrádá.
Volno
Pacienti mají část odpoledne volno, každý ho tráví podle svého gusta a sestřičky to (ne)nápadně pozorují.
Jako poslední se zpět na oddělení vrací Simona s Marií. „Trhly jsme rekord, 15 kilometrů,“ usmívá se Simona a zarazí se u toho, že neříká já, ale my. Poprvé byla venku s někým odsud. Marie má zvláštní pocit úlevy, protože nemusela dávat pozor na cestu, nechala se Simonou vést.
Autogenní trénink
Na závěr dne vede sestra autogenní trénink. Olda pociťuje uvolnění zad a tentokrát nedoprovodí relaxační hudbu svým chrápáním. Veřejně by to zatím nepřiznal, ale začíná si uvědomovat drobné změny nejen v psychice, ale i v těle.
Den končí, Ester leží v posteli, kouká do stropu a přemítá. „Víš, že nemusíš všechno zvládnout sama?“ To jí dnes řekl Standa, když nechtěla pomoct do kabátu. Jeho slova jí zůstala v hlavě a dotkla se jejího přesvědčení někde uvnitř.
Foto: autorka
