S blížící se šedesátkou jsem doma stále častěji pronášel věty, že bych chtěl aspoň jednou v životě zažít atmosféru, která panuje na utkáních Realu Madrid. Manželka i potomci se rozhodli, že návštěva stadionu Santiaga Bernabéu není až tak vzdálená a předčasně mi dárek k narozeninám nadělili. Zájezd jsme pořídili na poslední chvíli. Vzhledem k časovým možnostem jsem do Španělska vyrážel z Ostravy až v pátek odpoledne a v pondělí dopoledne jsem už musel být zpátky kvůli pochůzkám po doktorech. Abych si ten výlet užil, doprovázel mě syn.
S miniaturními batůžky, ve kterých jsme měli opravdu jen to nejnutnější, jsme se nakonec dostali pozdě večer do hlavního města Španělska. V sobotu nás čekala návštěva mače, který už o ničem nerozhodoval. Real nemohl skončit než na druhém místě, Barcelonu už o titul připravit nemohl, a jeho soupeř ze San Sebastánu ukončil sezonu v klidném středu tabulky. Ale to naše těšení nemohlo nijak zmenšit.
Po dopolední prohlídce města jsme se vydali na stadion. Místa jsme měli vynikající, byli jsme asi v sedmé řadě, tak jsem si mohl na madridské hvězdy skoro sáhnout. Kylian Mbappé, Vinícius Júnior, Luka Modrič i další se rozcvičovali právě v „našem“ rohu stadionu, takže jsme je viděli na pár metrů. Pak už přišlo to, na co jsme se možná těšili více než na samotný fotbal. Celý stadion zpíval klubovou hymnu Hala Madrid a nám oběma mráz přecházel po zádech, jak nás ta atmosféra pohltila.
Samotný zápas posledního kola La Ligy až tak velký fotbalový zážitek nepřinesl. Vnímal jsem hlavně atmosféru a občas i to, že se fanoušci přišli rozloučit s klubovou ikonou Modričem a také s odcházejícím trenérem Carlem Ancelottim. Real sice vstřelil dva góly, ale hlavně se čekalo, až bude střídat hráč s číslem deset. A pak se to stalo: vedoucí týmu zvedl tabulku a signalizoval, že Real obmění sestavu. Na tabuli svítila desítka, takže bylo jasné, že ze hry půjde právě Modrič. Celý stadion stál na nohou a aplaudoval, hráči obou týmů vytvořili špalír, aby chorvatská hvězda Realu odešla s patřičnými poctami. I pozápasové loučení s italským trenérským mágem Ancelottim, který převzal brazilskou reprezentaci, i Modričem bylo působivé, na obřích obrazovkách se promítaly nejslavnější góly, trenérovy vítězné zápasy a lidé odhadem čtyřicet minut stáli a tleskali.
Abychom tu atmosféru a zážitky ještě probrali, sedli jsme si na večeři v madridské hospůdce a sdělovali si dojmy. Krátce jsme se ještě prošli centrem města a zamířili jsme k metru, abychom dojeli na hotel. Bylo už kolem půl jedenácté večer, metro poloprázdné, ale sedačka nebyla volná ani jedna. A pak nastal okamžik, který mi ten madridský minivýlet trochu pokazil. Odhadem patnáct z dvaceti sedících pasažérů různého věku bleskově povstalo, aby mi nabídli místo. Když jsem gestem namítal, že není třeba, že mám sil dost, málem násilím mě usadili a chlácholivě se usmívali. Syn se přesunul na druhý konec vagonu a mohl se ukuckat smíchy. Mně se hlavou honily chmurné myšlenky, že musím vypadat opravdu bídně, když mi místo nabízely i ženy možná už důchodového věku.
P.S. Zážitek z Realu však byl přes závěrečnou „kaňku v metru“ obrovský a určitě bych se na něj jel rád ještě někdy podívat. Navíc bych měl jistotu, že v metru bych se netlačil s ostatními pasažéry, ale určitě bych seděl. 🙂
Foto: autor
