Koukal na mě dost překvapeně.
Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil.
Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“
Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.
Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.
Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.
Většině chodníků se tak pod zámkovou dlažbou nadouvají kořeny nebo se jim drolí a propadá asfalt, někde nelícujou kostky ani obrubníky. Do toho se na zemi věčně něco válí, třeba odpadky, větve, listí a zmrazky. A i kdyby ne, dorazí to lampy, semafory, reklamy a kanály, co se nepochopitelně zjevujou na těch nejužších, nejstrmějších, případně nejfrekventovanějších místech.
Novinkou posledních let jsou kousky se sníženými nájezdy. Jenže v českém pojetí je tím pádem chodník tu výš (končí jeden barák), tu níž (vjezd dalšího dvora) a tak pořád dál až do zblbnutí. A po tom se při nejlepší vůli fakt chodit nedá.
Na některých místech jsou navíc chodníky zasazený do krajiny regulérně vrstevnici navzdory, takže mezi plotem na jedné straně a obrubníkem na druhé je několik cenťáků převýšení, a ještě různě křivě nebo s jiným povrchem. A to je teprve lahůdka.
Dost lidí si toho nevšimne, protože jim zafunguje rovnováha a cit pro držení těla. Zato perplexáci si každej krok musí nechtíc rozkládat na molekuly a přepočítávat, kde mají nohy, ruce, trup a jak je správně nasměrovat, když tohle dopředu není přímo vpřed, ale divně nakoso s každou stranou těla jinde. Takže vlastně dolů i nahoru, vpravo i vlevo, pomoc, to chce kafe!
Anebo slušnou silnici. Ta je aspoň rovně.
Foto: Pixabay
