Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.
No jo, no.
Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.
No ne, no.
Zato návrat mi dělal vrásky, čapla jsem tudíž prvního kolemjdoucího a dobruslili jsme k busu. Nádech, nástup, výdech, jedeme. Jenže v cíli se dveře otevřely nad obří haldou sněhu. Řidič naštěstí vyčkával, takže jsem zavěšená za okraj křikla na kluky opodál. Jeden přiskočil, a dokonce hledal tu nejpříjemnější trasu na chodník. Ani červenat jsem se nestihla.
No ne, no.
S hřejivým pocitem jsem se těšila domů a zamrzla až před vchodem s další sněžnou náloží.
No jo, no.
A protože jsem nechtěla zase někam volat a čekat na zázrak, šla jsem opatrně pro lopatku a tu přimrzlou rozblemcanou hromadu ručně rozmlátila a odmetla. Ještě v silonkách a šatech. Myslím, že takhle si leckdo představuje invalidu, jen kyblíček mi scházel. A siláci chodili kolem, jako by nic.
No jo, no.
Tiskovka trvala dvě hodiny, ale mě to stálo hodin šest, a to zaokrouhluju dolů. Šest hodin na jízdy, přesuny, hopkání přes zmrazky a cupitání po neodklizených cestách. Výlet jak na druhej konec republiky, následky, jak kdybych skládala fůru uhlí. Přitom já šla jenom ven a do práce. Tak jako vy.
No jo, no…
Už to taky vidíte? Za tohle fakt zima nemůže.
A když se snažím o tom mluvit, tak se obratem někdo vytasí s tím, že mám štěstí na lidi, takže není proč zoufat. Dobře, příště si vezmu trumpetu, tváří v tvář chladu zvesela zatroubím a klidně i zatančím. Ale stejně to nic nemění na tom, že jsem v mnoha situacích kvůli „no jo, no“ perplex úplně zbytečně!
Kalamita je den dva, ale sníh, led a maglajz leží na ulicích do jara. Chodníky protažený víceméně jsou, ale tak nějak furt pryč, parkoviště, přístupy k barákům, zastávkám i popelnicím zůstávají bez úklidu. Většina lidí si zanadává, ale nakonec si zvykne a doufá, že se to jednoho dne vsákne nebo dodělá samo. Jenže jsou tací, co tohle kousnout a riskovat nemůžou, takže musí nechtěně sedět doma. Jakože v bezpečí, protože to k nim a k tomuhle ročnímu období přece patří.
A ono ne, no.
Foto: Pixabay
