Existují některá univerzální pořekadla, která nám mají pomoci vyrovnávat se s různými životními situacemi. Třeba se ztrátami nebo s koncem. Proto se říká: „Konec dobrý, všechno dobré.“ Nebo: „Všechno má svůj čas, život jde dál, každý začátek má svůj konec…“ Tak mě napadá, že je čas rozloučit se i se svými fantaziemi – myšleno tedy s těmito čtyřmi. Proč? Protože se také říká, že v nejlepším je dobré přestat. Jasně, jsou to jenom pořekadla, podobně jako to, že život je neustálá změna. Tak bych se chtěl s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři, prostřednictvím těchto fantazií a se samotnými fantaziemi rozloučit úvahou na téma, ke kterému mě nedávno přivedla kolegyně. To téma bych obecně uvedl takto: „Jak poznám, že se mi daří žít dobrý život?“
O tomhle tématu přemýšlím dlouho. Přeju si totiž sladit to, co říkám obvykle jako odpověď na otázku „Jak se máš?“, s tím, jak to opravdu cítím, vnímám a prožívám ve svém vědomí. Mám se totiž už delší dobu dost dobře, a není to jen slušné klišé. Přemítání o svém životě prostřednictvím fantazií mě přivedlo i k tomu, abych pojmenoval, čím to je. Protože by to mohlo pomoci i někomu, komu se zrovna tak dobře nedaří. Zřejmě je to ambiciózní, určitě předčasné, ale přál bych si, aby mi stávající stav vydržel co nejdéle a časem mě to přivedlo k celkovému zotavení. To je ostatně také jedno z lidových pořekadel: „Naděje umírá poslední.“ Nuže, proč se mi už delší dobu dobře daří?
Zaprvé je to určitě mé rodinné zázemí. Chci proto skromně a srdečně poděkovat své ženě a synovi, kteří mi poskytují oporu, domácí útočiště, pomáhají mi v každodenním (kolo)běhu a jsem rád, jak skvěle se osamostatňuje syn, se kterým sdílíme (nejen) oblíbenou hudbu. Jsem vděčný své ženě za to, že se můžeme dělit o starosti a povinnosti, že mi poskytuje bezpečné prostředí a stále mě učí objevovat a pracovat sám se sebou, se svými pocity a emocemi. Zadruhé je to stabilní zázemí v zaměstnání: děkuji za všechny příležitosti, které mi dává působení v Reveniu, takže se můžu soustředit i na další objevy, nová dobrodružství, práci pro firmu i svůj koníček – instalatérství, které se zvolna stává přivýdělkem ke mzdě. Vím a upřímně si cením toho, že bez Revenia by k tomu nikdy nedošlo. Chci poděkovat i všem kolegyním a kolegům z redakce Inspirante za všechny vaše sloupky, inspirativní rozhovory, všechny další texty a za to, že mi Inspirante poskytlo prostor pro psaní a sdílení svých fantazií. Psaní je pro mě vlastně určitá forma terapie. Jmenovitě děkuji Janě Plzákové, která se mnou spolupracuje na podcastu „Za zrcadlem“ a přivedla mě k novému poznatku, o nějž se s vámi podělím v poslední, čtvrté fantazii…
Dříve to takhle totiž nebylo a ne vždycky se mi dařilo dobře. Uvědomil jsem si právě nedávno, proč asi začaly vznikat mé někdejší zdravotní potíže, které skončily několika hospitalizacemi a diagnózou duševního onemocnění. Když to totiž začínalo, prožíval jsem právě to, co kolegyně Jana tak trefně pojmenovala: přestával jsem kdysi prožívat radost. Z koníčků, které mě bavily, z činností, které mi dávaly smysl, se pomalu a tehdy neznatelně vytratila. A to je v podstatě to nejdůležitější, co bych chtěl v poslední fantazii sdílet i jako přání: mějte radost ze života a věnujte pozornost okamžikům, kdy se vytrácí. Radost sama o sobě není účel. Nejde o to prožívat jakoukoliv a prožívat ji setrvale. Je dobré umět radost v životě vnímat ne jako cíl, ale jako průvodce na cestě, dobrého rádce nebo jako indikátor dobrého života. Když se ztrácí a my tomu nevěnujeme pozornost, ten hlas jako ukazatel přeslechneme, postupně se vytratí i smysl – z každodenních činností, ze života. Chci vám všem, milé čtenářky a drazí čtenáři, na závěr popřát: mějte radost, vnímejte radost a dbejte na radost svou i vašeho okolí. Bezpečná a trvale udržitelná radost je právě ta, která není jen vaše, ale i těch kolem vás. Taková radost – sdílená s vaším okolím – je ten nejlepší průvodce životem. Když se vytratí, pozastavte se a věnujte jí pozornost. Děkuji za radost, ke které jsem dospěl, a upřímně ji přeju vám všem!
Foto: Pixabay
