Když tuhle větu řekl, přejel mi mráz po zádech.

Přišel si spolu s ostatními popovídat o zaměstnávání kolegů s handicapem. S hlavou plnou otázek viděl hlavně překážky. Není sám, praxi totiž zvládá málokdo. 

I když handicap už není vysloveně problém a míra pochopení i pomoci roste, nablízko jsme pořád kolem nuly, systémově a legislativně hluboko pod ní… Jasně, ať je v našem okrese zařízení pro lidi s handicapem, ale ne tady ve městě nebo vedle mýho domu. Ať se zaměstnávají lidi s postižením, ale ne ke mně do kanclu. Jsem pro větší bezbariérovost, ale ať mě laskavě ten berličkář nepředbíhá! Ať lidi s diagnózami žijou v páru, ale snad si synátor žádnou nemocnou nepřivede, zkazil by si život. Ať mají postižený klidně dávky, ale proč zrovna z mých daní, mně nikdo nic nedá! Ať jsou vyhrazená parkovací místa, ale proč přímo u vchodu? Vždyť vozejčkář se stejně veze, tak to může mít o ulici vedle…

Přišlo na to, že někteří zaměstnanci ze zdravotních důvodů potřebují pracovat výhradně v konkrétní dobu, takže nemůžou být ve směnném provozu a chtějí mít například jenom ranní. Udělala se mu na čele vráska a řekl: „V mým týmu by ranní chtěli všichni a jsou naučení se střídat. A najednou bych přišel s tím, že někomu tu ranní rovnou dám? To bude nespravedlivý!“

Nespravedlivý pro koho? 

To, co z vašeho úhlu pohledu vypadá jako privilegium, pro člověka s postižením žádné privilegium není. Člověk, který potřebuje pracovat ráno, nemá volbu, naopak. Má limit jako kráva, a ještě se modlí, aby mu někdo vyšel vstříc a moc se v tom nešťoural. Může mít ideální školu, praxi i povahu, ale budou mu na prd, když vy neustoupíte. Nakonec mu nějaká personalistka vysvětlí, že handicap za to nemůže, jsme přece lidi a on je úžasnej, ale ty směny… Polk. Vždyť to musí chápat, to se obhájit nedá… Polk. 

A vaši zaměstnanci mají jinak všechno spravedlivě a na férovku? Jak kompenzujete nemaminkám to, že maminkám ze zákona držíte dva roky místo? Co dáte lidem, co nemůžou mít home office, za to, že ho nemůžou mít? Jak vyvážíte to, že lidi na home officu neobědvají v kantýně? Jak kompenzujete nováčkům, že nemají stejné výhody jako ostřílení pardálové? Jak starším kolegům dorovnáváte to, že už nejsou mladí a nemají tolik možností jako třeba absolventi? Jakou výhodu mají na revanš ti, co nemají služební auto nebo třeba notebook? 

Určitá míra nerovnosti je na každým kancelářským rohu, ale u člověka s diagnózou vás dráždí nějak víc. Proč? Asi je tu strach, že člověk s postižením bude mít něco víc než já, a co hůř – získá to na můj úkor. Když totiž on bude mít ranní, znamená to, že já budu muset mít odpolední. Tak bacha, můj altruismus má svý meze! Šéfe, ty vole, to nemyslíš vážně!

Zřejmě mi zůstal utajenej celej jeden alternativní svět, ve kterém se banda mrzáků posmívá zdravým lidem a zneužívá je. Tohle Bratrstvo kripličí pracky dře vás zdravější z daní, nechává se obskakovat, parazituje na státu a chce placatý zastávky a parkovací místa, čímž vás připravuje o rozkoš ze schodů, obrubníků a úzkých futer. Hlášku „protože jsem postiženej!“ nosí s čipem na šňůrce na krku, používá ji jako heslo do kompu, univerzální vstupenku a omluvenku. Ke všemu předbíhají na úřadu, chodí zadara na koncert, na malou a ještě zaplevelujou firmy, kradou vám lepenky a možnost kariérního růstu.

No, tak se uklidníme a vrátíme se do reality. 

Žádnej invalida vám nic nesebere, protože s tím jednoduše neuteče, zastavíte ho buď vy, jeho tělo, nebo brano, bez výjimky. Na super flek se většinou nedostane, protože na ten mají zálusk i lidi bez handicapu, co neztrácejí čas, elán i úvazek nekonečnou péčí o zdraví. Nikdo normální se nebude vyžívat v tom, že si sám nic nezařídí a potřebuje k tomu ostatní lidi nebo nějaká míň obvyklá řešení. A jsme tak vycepovaní, že argumentovat zdravotním stavem není fér, že to neděláme ani u doktora.

Jasně, svině jsou i mezi lidmi s diagnózou, ale upřímně – co vám můžou udělat? Mít víc peněz, lepší bydlení, práci, hezčí a vášnivější drahou polovičku, vířivku na zahradě? Hele, to je dost nepravděpodobný, závidět opravdu nemáte co. Mít handicap není výhra, ale fakt handicap. To, co vy vidíte jako výsledek, je jen jeden usmolenej kousek. A že se vám zrovna ten jeví jako něco, co byste chtěli taky, je sice lidský, spíš ale smutný.

Tak prosím zůstaňte v klidu, vy jste ti silnější a schopnější, většinou. Vás je víc, takže určujete pravidla hry a rozhodujete, jestli a co pro nás uděláte. Když se pro vyšší princip začnete bít v prsa, my s tím už nic neuděláme. 

Čím víc výhod si totiž na čelo a na zadek přilepíme, že je jako bájo nás zaměstnat a mít nás blízko, tím víc podezřele a krkolomně to působí, tím víc jste vy ve střehu, zákon nezákon. Není tohle nespravedlivý?

Foto: The Robert Wood Johnson Foundation (RWJF)

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!