Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu.

Diagnózu mám odmalička a je na mně vidět. Pořád je tu zoufale moc lidí, co si myslí, že když nemáte rovnováhu, sami nejste rovnovážní. Nestojíte na vlastních nohách, nepotřebujete žít běžný život a hlavně vám to zrovna moc nemyslí. Přece se o vás někdo stará, berete od státu prachy a pracovat nezvládnete a nepotřebujete. Fujtajbl.

Narazit na tenhle stereotyp na pohovoru je ňamka. Jasně, žádná personalistka ani manažer nejsou tak hloupí, aby vám rovnou vpálili do očí, že jim na chodbách ve firmě nikdo kulhat nebude, ale ono stačí, když najednou začnou vymýšlet nesmyslnou náplň práce, zdůrazňovat vaše lidské kvality na úkor profesních schopností nebo jaksi zapomenou na úvazek a vytasí se s dohodou. Všechno s lehkou křečí, přeslušně a p-o-m-a-l-u.

A teď co? Vy máte někde v žaludku strach, že vás diskvalifikuje to, že možná nemáte tolik brigád nebo praxe, kolik by bylo záhodno, ale na druhou stranu víte, co umíte, a chcete dostat šanci. Druhá strana má strach, že práci nezvládnete, protože budete imrvére u doktora, a že je svým zdravotním stavem budete držet v šachu. Tak se na sebe přes stůl usmíváte jako diví a čekáte na zázrak. Zázrak, který nepřichází, protože na rozdrobené tělo a úvazky jsme si jaksi ještě nezvykli. Pořád jako by to bylo něco míň.

Přesně tak se cítíte a neprotestujete. Jste zvyklí svůj zdravotní stav a schopnosti dokazovat málem i opraváři pračky. Jste tak vycepovaní vyplňovat papíry a splňovat nesmyslná kritéria zvenčí, že zapomínáte na to, že máte co nabídnout. I s vysokou školou se radši hlásíte na podkvalifikovaná místa a neprolezete ani tam, protože narazíte na schody, divnou pracovní dobu, brutálně malej plat a tak vůbec.

Možná by si manažeři rádi poslechli příběhy těch, kterým to klaplo. Ale proč si myslíte, že by ten, kdo dobře zaplul do firmy, chtěl mluvit zrovna o tom, že pracuje i s handicapem? Co by z toho měl? Navíc být exemplární příklad chce docela koule. Vždyť tam, kde to jde, je to normál, tak proč s tím dělat ciráty. A naopak – tam, kde to nefunguje, storky stejně nepomůžou.

Celej vtip je v tom, že když se firma rozhodne, že na něco nemáte, bude mít pravdu. Vytvoří takovou atmosféru, podmínky, směrnice, náplň práce a nabere si takový lidi, že to zkrátka nepůjde, ani kdybyste se zázračně uzdravili a praxe měli tři životy zpátky. A to se samozřejmě netýká jen lidí s diagnózou. Lidé s handicapem jsou ale v jistém smyslu mnohem víc křehcí, takže když je nějakej šéfik jednou pracovně zlomí, snáz uvěří tomu, že jsou neschopní a potřebují dohled a spešl prostředí. Nemají tolik možností a důchod ani jiné dávky na tom fakt moc nezmění.

Jak z toho ven? Přiznat si, jak se věci mají. Bojím se, neumím, nevím, co čekat, a možná nechci. Fajn.

Za mě je mnohem víc lidský, když někdo dojde k tomu, že člověka s handicapem ve firmě mít nechce, protože tím všechny strany ušetří falešné snahy a předstírání. Jasně, může to být z neznalosti nebo strachu, přesto plýtvat silami někde, kde je v čele někdo nesmrtelnej a nezranitelnej, nestojí za to. A třeba je tenhle borec vážně machr v něčem, od čeho by ho svět diagnóz zbytečně odváděl.

Pokud ale jen nevíte, jak do toho, zkoušejte to. Nekoukejte jen na paragrafy a peníze, ale jednoduše si na místě uchazeče s handicapem představte sebe nebo svoje děti. 

Jak byste chtěli, aby o vás lidi v týmu přemýšleli? Co u sebe v práci považujete za důležité? Kdybyste zjistili, že na vaše místo je extra rozpočet, co byste udělali? Jak vysoko si sami sebe na trhu práce ceníte? Bez koho nebo bez čeho si v práci fakt neporadíte? Co má podle vás vliv na to, jak dobře si v práci vedete? Kdybyste si mohli úplně vymejšlet, co byste na stylu práce změnili tak, aby vám ještě lépe sedla? A jaký dopad na práci má vaše momentální kondice a zdravotní stav? Co by vám v tom případně ještě pomohlo nebo jinak ulevilo?

Pokud se musíte ptát, ptejte se tak, abyste se něco dozvěděli. Nejdřív o sobě a o tom, proč děláte, co děláte, kde děláte, s kým děláte a za co, a potom o druhých. 

Nejdřív o lidech, pak o všem ostatním. Obráceně to fungovat nikdy nebude. 

Zdraví má totiž tu vlastnost, že na sebe vždycky strhne veškerou pozornost. 

Na Hradě a ve Střešovicích by o tom mohli vyprávět.

Foto: pixabay.com

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!