Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Hanka a Zdeněk Šimunovi jsou rodiči skoro desetileté Anetky a brzy pětileté Terezky a na svém rodinném životě s dětskou mozkovou obrnou nic zvláštního nevidí. Odpovědí na každou otázku, ale stojí o to, aby odpovědi vyzněly „hlavně rozumně“. 🙂 Povídání po telefonu je tak plné pošťuchování. Kdo je u sluchátka, přemýšlí a neví, a kdo je mimo, ten doplňuje a radí, protože v obraze chtějí být oba. 🙂

Hanka chodí o berlích, ale doma to zvládá bez nich, delší trasy si sem tam ulehčí na vozíku. Zdeněk má trochu horší ruce a výslovnost, ale pokud na to nemáte oko, za chůze na něm nepoznáte nic. K tomu má od dětství odoperované srdce (kvůli zúžení aorty) a z práce zhuntovaná záda. Oběma je přes čtyřicet, Hanka má průmku s maturitou a deset let praxe v administrativě, Zdeněk se vyučil jako truhlář, a dokud to šlo, roky pracoval střídavě právě jako truhlář, skladník a řidič.

Rodina

Rodičovství jinak?
Máma, táta, dítě, brácha, ségra, babička, děda… Rodina může znamenat hodně lidí, a tím i osudů. Nemocí, postižením nebo jinými okolnostmi se určitě nějak promění. Ale opravdu je takové rodičovství o tolik jiné, než jak ho sami známe? I to zjistíte v novém seriálu na Inspirante.

Péči o holky se věnují naplno, dalo by se říct, že si zvyky z práce zavedli i doma. 🙂 Hanka šéfuje počítači, administrativě a přípravě toho, co si domácnost a povinnosti dcer a muže žádají, Zdenda kutí, venčí, vozí a doprovází, téměř vždycky ho zastihnete na cestě pro něco nebo pro někoho. Ještě před koronou si přál vydechnout a zpomalit, přesun aktivit do domácnosti a na sítě ale kýžený efekt nemá.

Hani, Zdendo, jak dlouho se vlastně znáte?

(Ve sluchátku je pauza, a pak smích).

Z: Víš co, my nemáme ujasněný, odkdy to vlastně počítáme.

Tak máte dvě děti, jste manželé, něco se vyloženě nabízí. 🙂

H: To jo, ale my se dlouho spíš jen potkávali. V lázních nebo na společných akcích, to nám bylo tak sedmnáct.

Zeptám se jinak – věděli jste vždycky, jaký chcete protějšek a partnerský nebo rodinný život?

H: Já jsem si na zdravýho chlapa nevěřila, ale chtěla jsem někoho, kdo na tom bude líp než já. Nejdřív jsem potřebovala dořešit byt, měla jsem dva úvěry, až pak byl prostor na něco dalšího, takže děti tam do té doby úplně nebyly.

Z: Já jsem to všechno nechával plout, nebránil jsem se ani těm dětem, nic jsem si neodříkal. 🙂 Akorát jsem se vždycky bál, jak všechno utáhnout finančně. Z toho mám strach dodneška, protože to prostě nikdy nevíš. No, ale svatbu a tak jsme nechávali volně, navíc já po narození první dcery ještě hodně pracoval, bydlel jsem jinde a domů jsem jezdil jen o víkendu. Jak říká manželka – byl jsem nejdřív nepřizpůsobivej. 🙂

Počkej, tam ještě nejsme, ještě jste se skoro ani neseznámili. 🙂

H: Ale jo. 🙂 Jen já dopředu nic neprezentovala a radši se nikoho na nic neptala, aby mě to nestresovalo, a když jsem pak viděla, že se něco děje, tak jsem přešla k soukromé gynekoložce. Už si toho moc nepamatuju, ale i kdybych tehdy chtěla najít nějaké informace k těhotenství a porodu, tak bych je nenašla. A i když si chceš něco připravit, nakonec to ani pořádně nestihneš.

Hani, bála ses těhotenství?

H: Ani ne. Možná aby to moc neodnesly záda, ale že bych se třeba víc bála pádu nebo tak, to ne. I když je fakt, že mě Zdenda ke konci těhotenství vozil na vozíku a chodili jsme jen k těm doktorům, ale nemůžeš se tomu úplně poddat. Druhé těhotenství mi hodně ovlivnila těhotenská cukrovka, byla jsem víc otrávená, ale to mohlo být i věkem. Taky mě zaskočilo kojení. Když jsi těhotná, tak to neřešíš, ale pak máš najednou pocit, že není koho se zeptat a s kým se poradit. Ani kamarádek.

Co lékařů nebo sestřiček?

H: Já jsem hlavně při prvním porodu byla taková vyjukaná. Ne že by se mi vysloveně dělo něco nepříjemného, to ne, ale ona třeba stačí jedna něčí hloupá věta, že se hned nedozvoníš, záchod, na který se jde daleko a přes infekční, nebo to, že se mnou nemohl být Zdenda déle. Měl jen položit tašku a jít, přitom já měla plánovaného císaře. Rozhýbat a rozchodit se po něm bylo to nejtěžší, navíc malá nechtěla pít, tak mě nemohli propustit. Na druhou stranu si ji sestřičky braly víc k sobě, abych si aspoň trochu odpočinula.

Vnímalas tedy v porodnici jiné zacházení, ať v dobrém nebo ve špatném, kvůli svému handicapu?

H: Ono to tu není (nebo spíš nebylo) jako v Praze, kde jsou možná více zvyklí, nevím. Ale jako všude jde spíš o to, na koho konkrétního narazíš. Na některé věci vzpomínám ráda, na jiné ne. Při druhém porodu byl znát ten rozdíl pěti let a byla jsem v nové nemocnici. Zdenda se mnou mohl zůstat skoro celý den, pokoj jsem měla naproti sesterně, i když oficiálně ne bezbariérový. A stejně jsem ráda štrykovala rychle domů. 🙂

Jaké to bylo po porodu najednou doma s miminkem?

H: To ti asi řekne každá máma, že si to pořádně nepamatuje. Postupně jsme se všichni nějak zajeli, i když se do půlnoci nezastavíš. A než si navykneš, zapomeneš na sebe. Ty budeš klidně v noční  košili ještě u oběda, ale hlavně že o dítě je postaráno. 🙂

Z: Já měl ze začátku až paniku a úzkost, že to přece nemůžeme zvládnout. Ani jsem nevěděl, jak malou chytit. Vzal jsem si na šest týdnů ošetřovačku, abych mohl být s holkama doma, pak mě vystřídala tchyně a potom už to Hanina zvládala sama.

Myslet dopředu

A když bychom to vzali konkrétně – co třeba koupání, přebalování, přenášení miminka a tak?

H: Koupání jsem si v porodnici ani nevyzkoušela, neměla jsem tam to lehátko, a když jsme viděly, jak sestřičky drží mimčo jednou rukou, měly jsme dost všichni. 🙂 Přebalování se mi nakonec nejlíp osvědčilo v kleku u postele v ložnici, kde bylo nejvíc místa. Holky jsem tahala v takovém sedáku bez problémů po celém bytě, nebo v proutěném košíku. Ten ale šustil a to se hlavně starší moc nelíbilo.

Z: Já si v práci nechal poradit od kluků, co už mají děti, a vyrobili jsme pro Haninu přebalovák s kolečkama. Ale i když jsme se snažili to co nejvíc vychytat, stejně z toho nakonec vyšla taková bedna, co se nedala utlačit. Postýlku jsme měli na kolečkách s bočním vstupem, pak ještě druhou menší, aby se dala rychle odvézt do jiného pokoje, kočárek kvalitní s dobrýma kolečkama a s aretační brzdou…

Vím, že se ptám hloupě, ale Hani, tys zvládla tlačit kočárek?

H: Nevozila jsem často, ale jasně. Proč myslíš, že ne? Jde se za ním dobře, vždyť se opřeš.

Já to asi beru podle sebe, nevěděla bych, jestli mi nebude stabilitu spíš ubírat a neujede mi.

H: Neujede. 🙂 A já věděla už od dětství, že jsem ráda jezdila s kočárkem, mám starší ségru.

A když jsi potřebovala dát holky třeba právě do kočárku nebo na židli?

H: Tak je normálně zvedneš, akorát u toho sedíš. Navíc časem si tam vylezou samy a už tě k tomu nepotřebují. Fakt zjistíš, že můžeš dělat všechno, jenom je potřeba trochu myslet dopředu a mít to nachystaný. Když jsem tu pak byla přes týden sama, tak jsem třeba se starší dcerkou chodila ven obden, protože druhý jsem vyvářela. Nebo ty myslíš, že jsem něco nezvládla? 🙂

Já nesmím ani pomyslet. 🙂 Vůbec ne, naopak, ale záměrně se ptám i na věci, které jsou předmětem různých předsudků. Například to, že maminka s berlemi nemůže dítě honit, nosit, nebo že na něj zákonitě jednou spadne.

H: Víš co, k chození mě holky nepotřebovaly, opíraly se o nábytek. A když pak začaly běhat víc, tak jsme je prostě museli zaujmout, utahat, protože jinak jsme běhali všichni. 🙂 Měla jsem sice připravené nějaké kšíry, ale vůbec na ně nedošlo. A nepamatuju, že by mě holky tahaly za nohavice a já riskovala, že ztratím rovnováhu. Pád jsem za celou dobu měla jeden, když mi něco dlouho trvalo a dcerka, už dost rozjívená, mě zezadu čapla za kapsy. Nikomu z nás se nic nestalo, dobře jsem se instinktivně natočila a skulila se vedle ní. Ale venku jsme žádnou kolizi neměli, a to jsme v centru města. O autech holky hned věděly, to jsme jim dokola vštěpovali. Že jsem sice pomalá, ale pořád na ně vidím.

Zdendo, klidně něco doplň. Jaks to měl ty?

Z: U první dcerky jsem ještě pracovně jezdil, tak jsem s holkama byl jenom o víkendu, ale u druhé už jsem dělal všechno, co šlo.

H: Možná proto byla naše mladší klidnější a tolik neřvala.  Že jsem i já byla víc v pohodě, protože jsem tu měla Zdendu.

Z: Moje doména byl kočárek. 🙂 To jsem miloval – být s holkama venku. S kočárkem, s odrážedlem, nebo když už mohly ťapat. Ale v tom je každá jiná. Starší z kočárku zdrhala a ušla se mnou klidně i několik kiláků denně, mladší by se zase nejradši vozila až do školky.

H: Taky vaříš, v kuchyni se střídáme, ať si moc nepřekážíme.

Z: Jo, to je fakt, ale spíš rychlovky, těstoviny s něčím a tak. Jinak domácí práce děláme oba tak, jak je zrovna potřeba.

Jestli žehlíš, tak asi začnu žárlit. 🙂

Z: Máme sušičku. 🙂

A co takové ty věci, jako je mytí oken a šplhání do výšek?

Z: Na to si ani jeden z nás netroufne, to fakt nemůžem, tak občas přijedou babičky. Tady v Klatovech jsme sami, kamarádi i prarodiče bydlí jinde, ale většinou jsme pomalu co víkend jezdili k jedné nebo druhé babičce, navaří nám, v tomhle to funguje bezvadně.

H: I když ve výchově je trochu znát generační rozdíl. 🙂

Je něco, co vás v rodičovství překvapilo nebo co byste rádi věděli dřív, nějaké utajované rodičovské know-how?

Z: Že je každá dcera úplně jiná. To si říkáš, že u druhého dítěte už víš, jak na to, a stejně tě něčím dostane.

H: Mě hodně překvapilo kojení. U mladší dcerky to bylo v pohodě, ale u starší jsme po třech měsících museli přejít na sunar. A teď zkoušíš ty značky, aby ji nebolelo břicho, kupuješ to v lékárně a ne zrovna levně, i když kvůli dítěti to samozřejmě dáš. V něčem to bylo hodně nepraktické, ale zase jsem v pohodě mohla dceru pustit se Zdendou pryč, když trochu povyrostla. Taky mi vadilo, že mi tu malá chvilku v paneláku v noci řvala hlady. Protože i když to máš v termosce nasypaný a připravený, stejně to chvilku trvá a musíš se přesunout do kuchyně, ne se jen, když to tak řeknu, převalit nebo si sednout v posteli.

Už jsi říkala, že ses kvůli kojení ze začátku neměla s kým poradit…

H: Nakonec jsem šla k doktorce a zeptala se, jestli může dcerku to, že ji nekojím, nějak ovlivnit. Řekla mi, že ji mám co nejvíc chovat, ale stejně mám pocit, že jsem jí nedala tolik jako té druhé, ale za to nemůžu.

Klidně utahaní, ale spolu

Jak vám do chodu domácnosti zasáhla situace kolem koronaviru?

Z: Nám dost výrazně. Teď ta logistika padla, ale když to fungovalo, tak jsem ráno odvedl holky do školy a do školky, přišel jsem domů, udělal jsem, co bylo potřeba, odpoledne letěl do školky a do družiny a odvezl holky každou na nějaký kroužek. Hanina mezitím doma oblíkala nebo připravovala věci tak, abych jen mohl vzít tašku a jít.

H: Holky mají každá něco – sbor, kytaru, basket, tanečky dělají obě. To teď padlo a veškerá výuka se odehrává online, včetně tréninků basketu.

Z: Tady má basket dobrou základnu a bere se hodně vážně, jezdí se i na soustředění. I teď se trenéři hodně snažej, vzaly holky aspoň na kopec sáňkovat, když to šlo, aby se viděly. Takže předtím to bylo pořád něco, furt někde lítaly, ale teď je to snad ještě horší. Museli jsme pořídit tablet a tiskárnu, aby se neběhalo pro každý papír do školy. Mám pocit, že už se to nedá stíhat. Hlavně holky to už nebaví. Tak je chceš ušetřit a občas jim s nějakým úkolem pomůžeš, třeba něco vybarvit.

Myslíte si, že holky vnímají, že máte handicap a že kvůli němu něco nemůžete?

Z: Asi nějak jo, ale berou to úplně v pohodě. Nic jsme jim k tomu neříkali ani před nástupem do školky nebo do školy, nechali jsme to volně. Ale díky tomu nás děti i rodiče dobře poznaj a pamatujou si nás. Mě zná přes půl města. Já kolikrát netuším, kdo to je, a oni hned vědí, ke komu patřím. To funguje. 🙂

A co říkáte na to, že děti postižených rodičů jsou prý hodnější nebo že doma mnohem víc pomáhají?

(Oba se hodně dlouho smějí.)

Z: Tak hodnější opravdu nemáme, na to, že jsou to holčičky. 🙂 Moje mamka říká, že jsou to převlečení chlapečkové. Proto ty kroužky, dáváš jim co nejvíc, lítáš někde venku, aby večer co nejdřív padly a spaly.

H: Mladší dcera je ještě malá, ale ta starší pomůže, když jí řekneš. Už na ni ale leze puberta, je vidět, jak „nadšeně“ se u toho tváří.

Jak věci kolem dětí zvládáte finančně?

Z: Víš co, musíš se snažit, abys vyšla. My šetříme na sobě, občas nám vypomůžou rodiče. Nejhorší položka jsou dětské boty. Starší nechcem pořizovat, ale holkám pořád roste noha…

Je nějaká služba nebo výrobek, které tu podle vás rodičům s postižením nebo jejich dětem chybí?

H: Nic mě nenapadá, my si to, co šlo, zajišťovali a obíhali sami.

A když se zeptám na rehabilitaci nebo lázně?

Z: Vojtovku si tak jednou, dvakrát ročně nechám napsat tam, kde jsem zvyklej, ale teď už jsem tam dlouho nebyl. Vždycky mi to pomůže, ale teď nějak nestíhám.

H: Já jsem cvičit byla snad jen jednou. Mně se to nezhoršilo, trochu jsem přibrala, ale ujdu toho pořád slušně. Možná se mi hůř zavazujou boty, děti jsou v tomhle rychlejší. Kdybys mě viděla, zřejmě by sis nějakého zhoršení všimla, ale já to tak neberu. Ani lázně mi moc nechybí, měla bych spíš problém nechat tu děti babičkám a tatínkovi. 🙂 Ale hlavně i na pojišťovnu lázně pořád něco stojí, a já to radši dám za společný rodinný výlet nebo víkend. To má pro mě mnohem větší cenu.

Rodina Šimunových

Foto: archiv rodiny Šimunových

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!