Léto. Představím si chladivě osvěžující vodu a plavání, túru rozpálenými horskými stezkami, kde pofukující větřík rozdmýchává vůni luk a kvítí, lesů… Smích, dovádění, posezení s blízkými. Čerstvé ovoce i dobroty pečené na ohni. Pocit zvláštní svobody a těšení se. Také to milujete? Já moc. Jenže někdy program nabere zcela jiné grády. Chronická onemocnění totiž bývají nevyzpytatelně tvrdohlavé a jízlivé potvůrky. Chvíli vás nechají žít v pohodě s pocitem, že jsou to celkem fajn kámošky,

Nenaznačuji tím, že mám partnera, co je neskutečné zvíře, navíc že bych na jeho „srst“ byla pořádně přecitlivělá. Ano, zamilovaná jsem. Do přírody a do našich rodinných mazlíčků. Co naplat, že má alergie, ekzém a kopřivka se této vášni demonstrativně vzpouzejí. Je to taková „hepčí láska“. Vím, že na imunologii a alergologii by mě vynesli v zubech rovnou před nemocnici. Paní doktorko, doufám, že tyto řádky nikdy číst nebudete! Jenže jsou

Nebudu psát o energetické krizi ani o diskutovaném případném blackoutu. Dnes mám na mysli světlo uvnitř každého z nás. To křehké i silné světlo, které se nám někdo může pokusit zhasnout. Jenže my to tak nesmíme nechat! V něžném a moudrém čtení knihy Dalajlamova kočka mě mimo jiné zasáhl zmiňovaný výrok Alberta Schweitzera, který v roce 1952 obdržel Nobelovu cenu za mír. „Někdy naše světlo pohasíná, ale pak se setkáme s jinou lidskou

Teď nemyslím případnou toxicitu či jinou závadnost samotné potraviny, nápoje, dokonce ani zapíchnutou rybí kost v krku nebo vdechnuté cukrátko, ale situace, kdy se tělo postaví na zadní a určité lahůdky i základní potraviny tvrdohlavě sabotuje. Třeba z důvodu alergie, histaminové intolerance, někdy důsledkem dost dobrodružné kombinace obojího. Oříšky, speciality indické, mexické a italské kuchyně, pizza obložená všemožnými ingrediencemi, jahody, tuňák, hermelín, osvěžující drink… kdo by si nedal? Já moc. Ale

Životní události a jejich vývoj bychom chtěli mít pěkně pod kontrolou. Řídit a spokojeně sledovat jejich běh a výsledek. Užívat si nejvíc těch dobrých zpráv a pocitů. Ale někdy se vše vyvrbí tak, že z toho máme pořádně těžkou hlavu. Je zvláštní, jak se špatné noviny a průšvihy zvládnou houževnatě nabalovat a bobtnat. Ještě ani nedořešíme rozjeté jobovky… a šup! Ani se nenadějeme, už se brodíme nově nakupeným marastem. Z toho dokáže pekelně bolet nejen

Letošní svátky jara naše rodina měla opravdu vypečené. Rozhodně ne proto, že by se nám stoly prohýbaly pod kilogramy tradičních sladkostí. Místo velikonočního zajíčka k nám dohopsal covid. Na volno a rodinná setkání jsme se u nás těšili jako děti. Chtěli jsme rozehnat mráčky starostí a užít si aspoň pár dní jasné oblohy. Radovat se ze společnosti blízkých, oslavit narozeniny a zlatou svatbu rodičů. Už byl objednán dort a sháněla se květena,

Možná proto, že to jinak neumím. Protože chci, nebo nechci jinak. Nemusím mít pro to „jiné“ vlohy. Vyhovuje mi to tak. Nedochází mi to. Důvodů je mnoho… Všimli jste si, kolik problémů v mezilidské komunikaci vzniká z nedorozumění, nátlaku, posměchu a absence tolerance? Celý život jsme pod drobnohledem, ovlivňováni okolím. Znamená to, že i my sami hodnotíme a snažíme se předělávat ostatní. V dlouhodobém časovém horizontu a širším pojetí se ze šťourání, kritiky

„Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy…“ Broukám si song a nemohu uvěřit, že k vám dnes letí #nechbroukažít, který se sám dožil – dnes 80. narozenin! Už osmdesátkrát se zjevil čtenářům Inspirante. Tímto vydáním mu chci poblahopřát. Také poděkovat všem jeho příznivcům. Když jsem dostala nabídku publikovat autorský sloupek, měla jsem smíšené pocity. Převládala radost z faktu, že konečně budu dělat práci, která mě upřímně těší.

Byl nám vdechnut život. S určitým záměrem. Stále věřím tomu, že se tak událo, abychom na této krásné planetě mohli být šťastní. Nejsou totiž ošklivá místa, nebývá ani zlá doba. Nevlídná prostředí a těžké časy jsou dílem lidstva – výsledkem hlouposti, nabubřelosti, chamtivosti, brutality a sobectví; lačnění po moci, nadvládě a manipulaci. Proč? Jako by nestačilo, že se denně lidé potýkají s vlastními soukromými bitvami, ve kterých potřebují zvítězit. Řeší onemocnění

Přirozenou součástí člověka bývá touha vypadat mladistvě, svěže, po většinu času pěkně upraveně. Provází ji určitá snaha o pěstování a udržení krásy a vitality, ozdravení organismu. Někomu to jde téměř bez námahy, jinému tato disciplína přináší zapeklité chvilky. Řeší-li navíc zdravotní či zásadní estetický problém, není daleko od zaslepené víry v marketingové chytáky a vějičky, která může vyústit ve zklamání a dlouhotrvající potíže. Sama to znám velmi dobře. Nesmyslné přání vypadat jako hvězda