Přijmi to, nefňukej a zaber! #nechbroukažít

Letošní rok mi přijde ještě náročnější než ten minulý. Kam se podívám, zdá se mi, že lidé čelí mnohým trápením, která se vytrvale nabalují do obrovské koule. Jako kdyby nestačila jedna bolest, jeden splín a starost. U nás doma i u mých známých tomu není jinak. Věřím, že vše ustojíme s grácií a statečně. A že tomu hodně napomůže laskavost a humor.

Ne všichni to slyšíme rádi, ale je to na každém z nás. Události v životě jsou taková velká překážková dráha. Zdoláváme ji, čelíme nastraženým chytákům, vyšší obtížnosti. Mnohdy se drsně zapotíme, jindy na další příčku přehopkáme poměrně lehce. Je dobré dát si přestávku, ale zůstat trčet uprostřed labyrintu není cestou ven. 

Svízelí je, když si idealisticky nalinkujeme nový plán JAK NA TO, večer usínáme se slastným pocitem, jak hladce vše frčí, jak jsme kurážní, odolní a skvěle připravení. Vzbudíme se, růžové představy i přesvědčení oslavíme lahodnou a voňavou horkou kávou, dobrou snídaní, ale ejhle! Nové volání nitra, telefonu, řev bezpečnostního alarmu. Ozve se loupání někde jinde po těle než předešlý den, sami či někdo nám blízký vlítne do dalšího průšvihu, podíváme se na zprávy; někdy stačí vyjít před dům, kolikrát ani to ne… Už z toho všeho jde hlava kolem. Kam s tím, co s tím?

Prostě to tak brát. Nehledat viníky, i když by se na ně leckdy ukázat dalo. Obviňováním lidí, situací a zákonitostí si neulehčíme ani nepomůžeme. Dávno omílaná pravda, že co lze řešit, řešit máme, ale co napravit nelze, to máme nechat být, je věčná. Nebo to přesuňme do kolonky Ještě to jde zachránit, což znamená, že pro to zase můžeme zkusit něco udělat. Chceme to tak? Chceme to jinak? Chceme se o to zasadit? Hurá do akce! Syslit si trable a smutky vede jenom k jejich množení a zahnívání.

Mějme stále na paměti, že jsme tu opravdu jen jednou! Uvědomme si, kdo nás upřímně potřebuje, pro koho jsme cennými. Kdo je takovým pokladem pro nás. Na tom záleží. A záleží na tom, co znamenáme pro sebe samé. Však jak krásný pocit je, když se za sebe můžeme postavit. Mít radost z vlastní houževnatosti a vývoje. Vnitřního štěstí a vděku. Z toho, jak čerstvý vzduch a naději tím můžete vdechnout i ostatním. Buďme hrdí na sebe i na ty, kdo to také dokážou! Poděkujme za nový den, který může přinést zprávy, co si tak hluboce přejeme dostat…

Život je jako cesta na vrchol Mount Everest. Vyšplhá se tam jen ten, kdo dosáhne svého štěstí přes všechny překážky.

Markéta Koryčanová

Neumíš-li být silná jako dub, buď silná jako jalovec nebo houževnatá mateřídouška. Ta, co bez reptání přijímá žár a sucho, zimu, plodnost i zranění.

Karel Čapek

Foto: Pixabay

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!