Zda něco nezbytně musím mít, zažít, použít, využít, ochutnat a vyzkoušet, samozřejmě hlavně koupit, co mi jistě schází, co rozhodně nesmím zmeškat, jinak bude můj život hluboce ošizen, prázdný a bezvýznamný, snad i ohrožený – o takových důležitostech a prioritách si s dovolením rozhodnu sama. Nedejbože, kolik času a příležitostí mi ještě, nebo „už jen“ zbývá, k tomu mi nápovědy materiální masírky netřeba. Zejména o tom posledním rozhodne ten nejvyšší a nejmocnější sám, já to

Stává se to. Ne ojediněle. Konečně se dolopotíte i pilně vypracujete k pocitu, že vám v životě víc funguje než ne, ale stačí pár okamžiků… Zčistajasna je mnohé jinak. Někdy všechno. Váš načechraný obláček, kde jste se pohodlně uhnízdili a je vám tam dobře a bezpečně, se najednou rozplyne. Padáte zároveň střemhlav i pomalu bolestně dolů. Jako ve snu s noční můrou. Nevíte, co se děje. Proč? Tak najednou? Ne vaší vinou.

Dovolené, víkendy, svátky, relaxace… Že si chceme po odvedené práci odpočinout a vypnout, na tom není nic zvláštního. Všimli jste si však, jak rozdílné vnímání pracovního režimu a zaslouženého volna se dostaví v rozmanitých situacích a podmínkách? V jistých fázích života pracovat nemusíme, jindy naopak musíme, třebaže ani moc nechceme. Horší je, když aktivní být nemůžeme, přitom bychom tak rádi! Pak je tu ta nejlepší varianta – pracovat chceme a můžeme. Vzpomínám

Kdyby to bylo v pohádce, bylo by to ještě fajn! Nemusela by to být skutečnost. Ovšem následující řádky i význam mezi řádky jsou horor v přímém přenosu… Kéž by byl v mých zkušenostech jediný. Dostala jsem žádanku na ultrazvuk břicha, konkrétně močového měchýře. S ní jsem si měla zajít z polikliniky přímo do nemocnice. Objednat se. Pouze osobně! Hledám, hledám, nikde nikdo, nejméně čtyři osoby mě odkazují jinam nebo na jiný

Autorem výroku Laskavost mění náš osud je duchovní učitel a myslitel Sri Chinmoy. Citát mám vyrytý na krásné dřevěné propisce. Vždy, když se na ni podívám, vezmu ji do ruky, nějak automaticky slova zaměním a přečtu: Laskavost mění náš soud. A to už se mi v životě potvrdilo nesčíslněkrát. Na první dobrou. Pod palbou emocí a dojmů. Možná opakovaných zkušeností s danou osobou. Pod tíhou soudů a závěrů okolí… Kolikrát za život

Sice již patřím do kategorie „život začíná po čtyřicítce“, ovšem to mě neodrazuje od bezprostřední radosti a chuti hrát si. Hrají-li si dospělí, většinou to zavání nějakou pikantérií. Jaká škoda, že mnozí s naskakujícími roky považují za nudu či ostudu ponechat si část dětské duše a rozverný pohled na svět. Proběhnout kaluží, nastavovat tvář kapkám deště. Zavzpomínat si na bezstarostné časy nad pexesem nebo dominem, mikádem… Zajuchat si nad získáním lukrativní stáje v Dostizích