Chcete zažít pořádnou párty i přes epidemická opatření? Nemusíte chodit do klubů a dalších podniků. Stačí venku přivítat jaro, protože tou dobou se tam dějí věci – tehdy je to ten největší mejdan! Jedinou potřebnou vstupenkou je laskavost a všímavost. S nimi se vám otevřou každé dveře. A program může začít! Ve vzduchu je cítit příval nové energie, příprav a očekávání. Těšení se. Atmosféru dolaďuje tajemno. Tanec a radost, rozvernost. Namlouvání, semknutí.

Dělat si legraci sám ze sebe je tak osvěžující! Jiskřivý, energizující, laskavý a objímající humor. Se zesměšňováním, ponižováním a sebepohrdáním to nemá pranic společného. Pokud nezaměňujeme pěkně okořeněnou sebeironii za sebemrskačství, užijeme si v životě tolik dobré nálady a smíchu! Nebrat se příliš vážně, zároveň ze sebe nedělat klauna a otloukánka. Je důležité rozpoznat, co je pro danou situaci, prostředí a společnost vhodné. Kdy a kde se ještě můžeme zubit od ucha k uchu svým

Už dlouho je mnohé jinak. Proto jsem ani nebilancovala tradičně s posledními listy loňského diáře; přišlo to spontánně až po roční společenské pauze. Dnešní sloupek připadá přesně na datum, kdy jsem z nutnosti zahájila nepřetržitou karanténu. Před rokem, devátého března, jsem prozatím naposledy jela městskou hromadnou dopravou, ten den ještě osobně viděla kolegy a kamarády na poradě, byla v obchodě mimo online prostor, chystala program na dny příští… Zdá se

Jen co se vzbudíme s novým dnem, stárneme. Uléháme-li do peřin za odpočinkem a nočním spánkem, stárneme. Přibývají nám vrásky a nemilé defekty. Roky utíkají. Stárneme. Objevují se rovněž jizvy. Někomu čerstvé po operacích, zraněních. Jiné se naopak zacelují. Některé se znovu otevírají; potřebují opět vyčistit, získat prostor k potřebné regeneraci. Stejné to může být s jizvami a šrámy na duši. A často spolu všechny souvisejí… Osobně bych ani nespočítala hodiny odžité v lékařských

Lidská mysl je lehce ošálitelná. Psychika to celé bravurně doklepne. Výsledek? Budoucnost je na světě! Všimli jste si, jak často žijeme podle daných predikcí a vzorců? Jako kdybychom byli panenkami a panáčky na klíček – někdo další naše strojky natáhne, postrčí nás… Rozpohybujeme se po dané ose. Směrem, kterým se má naše dějová linka vyvíjet. Proč? Protože „tak to má být“ a statistiky nejsou proti. Kolikrát za život už

Táhněme nikoli do háje, ale správným směrem za jeden provaz. Za ten, na kterém se neoběsíme. Jsem smutná i nazlobená. V průběhu koronavirové pandemie ztrácím další iluze o stavu a vývoji části lidstva. Nechápu bezohledný a nepokorný přístup k základním životním hodnotám. Politiku, politiky a mediální humbuk ráda nemám; neočekávám konstruktivnost, upřímnost a objektivitu. Spíš intriky a krátkozrakost. Ano, mnohé je špatně. Nedomyšlené, postavené na hlavu. Na druhou stranu – opravdu se máme tak zle?

Životní okolnosti si s námi umějí pohrávat jako kočka s myší. Někdy se kočkujeme navzájem. Často to mohou být hry nechtěné a nevyžádané. Takové, na které jsme nebyli ani trochu připraveni. Pak nezbývá než napnout všechny síly a nad vyzyvatelem v boji zvítězit. V loňském roce to bylo kočkování poněkud ostřejšího rázu. V roce 2021 nás kromě zákeřných seknutí drápky a náročné kličkované před rafinovanými nástrahami světového dění naštěstí čeká také období očkování, svítá

Na týden jsem konečně unikla z betonového chřtánu velkoměsta do náruče zeleně. Utekla jsem z koncentrovaného covidového doupěte a nezbytné předoperační izolace na samotu do Jeseníků. Po dlouhé době jsem se cítila naživu a šťastná. Mohla jsem svobodně a beze strachu nabírat do plic čerstvý ostrý vzduch. Tolik jsem potřebovala načerpat sílu, dobít energii. Krása a moudrost přírody mi dávají pocit naplněných dní, ukazují mi smysl života. Chaos v nitru odplouvá spolu s mizející mlhou. Slunce střídá

Padesátý sloupek! Tohoto výročního „broučka“ chci věnovat rodině. Celé mé milované a milující rodině. Mám to štěstí, obrovské štěstí, že jsem vyhrála v božské a andělské loterii rodinu, kterou mám, do které patřím. Jsem součástí takového daru, který bych nikdy za nic nevyměnila. Kolikrát už jsem si říkala, že mnohá trápení, která mi život nakládá na bedra, jsou výplatou „zprostředkovateli“ za to tolik cenné, co mi jinak poskytl.

Je prý dobré a důležité být originál. Nejít s davem. Nebýt pokrytec – mít a upřímně prezentovat vlastní názory a postoje. Bojovat za ně. Hlavně se za ně nestydět a neskrývat je! To je cesta k růstu! Zvláštní je, že když něco takového uděláme, mnohdy dostaneme pořádně přes prsty. A to stále všichni chceme žít v demokracii a pravdě. Jenže v čí? Je jenom jedna? Nebo kolik pravd vlastně existuje? Každý máme svou pravdu, respektive