Nespavost má pár výhod. Tedy doslova dvě. Jednu, že můžu legálně vypít víc kafe, už na tom stejně nesejde. A druhou, že jsem při smyslech ve chvíli, kdy v telce dávají zajímavý filmy.  Tenhle se jmenoval Danny Collins (česky Druhá míza) a byl inspirovaný tím, co se opravdu stalo.  Skutečný na něm bylo hlavně to, že si vůbec na nic nehrál. Uprostřed noci mi bylo, jako by mě někdo

Volá mi neznámé číslo. Zvednu to, protože jsem v lehce povznesené náladě. „V prvé řadě bych vám chtěl popřát všechno nejlepší k svátku!“ „Děkuju, to je od vás milé.“ Přání potěší i od anonyma.  Představil se vzápětí, ale nepomohlo to. „Prosím vás, máte velice starou pojistku. Já bych vám chtěl nabídnout, že ji spolu trošku aktualizujeme. Tedy takhle, já jsem vás historicky podědil…“  A těmito slovy jsi to

Vyrazila jsem na výstavu. Spíš jsem se doplazila, protože tropické teploty mi v těle všechno neúměrně zpomalují, pohyb, myšlení i skládání souvislostí. A zjevně nejsem sama.  Před vstupem nervózně přešlapuju, což dělám s průvodcem vždycky. Umím to teda i bez něj, ale s ním to vypadá líp. Hned je jasný, že ho potřebuju, aby mě nosil na rukou, například, nebo rychlejc našel záchod. Tentokrát se mě ale můj bodyguard nečekaně zeptal:

Šmíráci.  Tak se, tuším, jmenoval text, ve kterém se pánové vypisovali z toho, jak je těžký zůstat na jaře i v létě příčetní. Neslintat. Neočumovat, neulpívat na zadku, ve výstřihu, na nohách, na bocích, dívat se pokud možno jen do očí nebo na siluetu. A že prý ono to často možné není, protože dámy provokujou. Ať se nediví, když chodí tak vyzývavě, v průhledných šatech, v topech s bříškem venku, prsa jim

U jeho příspěvku byla ilustrativní fotka z nemocnice a tisíce lajků. Ne, nezávidím, ani autora přehnaně nelituju, i když podobnej zážitek a šok nikomu nepřeju. Sdílet storku a vidět tolik podpory léčí, ale mě evidentně ne. Ne takhle. Mě to dráždí, přiznávám. Nechápu, proč se z toho musí dělat něco víc, než to je. Ne život jako takovej, náročnej životní styl nebo smůla, ale příběh s přesahem a plusový body. Je to jako

Ten chodník nesnáším.  Je v něm plno kamínků, je křivej, a kdybych zakopla, budu si štěrk z kolen a dlaní dloubat ještě měsíc. I když je naproti i o kus dál nově vydlážděnej, chybí mu nájezd. Já sice nejedu, ale obrubníky už pár let nedávám, nějak ztrácím potřebnej švih. Za zády mám silnici, pod sebou hrbolky a před sebou nic. Čili hazard.  Nádech, výdech. Čím jsem blíž, tím víc se šourám. Což

Už je to tady zase. Částka na vyúčtování nesedí a já nevím proč.  Koukám do rozpisu a začínám se chytat. Všichni telefonní operátoři mají ze zákona povinnost klientům, co mají průkaz ZTP/P nebo nově i nízký příjmy, snížit tarif o dvě stovky. Modrej to dotáhl k dokonalosti a sumu navýšil ještě o padesát korun. Vždycky mi to přišlo jako hezký gesto a slušná konkurenční výhoda. Až doteď. Teď tuhle částku zrušili.  Jasně, operátor

Vím, že věta z nadpisu je myšlená dobře, ale jen minimum lidí ji myslí naprosto vážně a chápe, co taková pobídka znamená v praxi. Včetně mě. Jde totiž o zvláštní odnož umění říct si o pomoc a já pořád čekám, kdy si nebudu připadat hloupě, provinile, vynuceně vděčně nebo jako malý dítě, co si zasloužilo cukrátko a musí hlavně hlasitě poděkovat. Vidím, že jsou lidi, co v tom umějí chodit a ruku v ruce s vlastní

To si takhle koupíte nový přístroj, a jestli na vybalování padne polední pauza, tak na návod počítejte s dovolenou. Já si teda beru sick day, protože z úrovně textu mívám průjem, ale možná jsem nepochopila, že civilizace komunikuje v obrázcích a heslech a standardní česká věta s podmětem, přísudkem a dalšími nezbytnostmi uživatele zdržuje. Asi jde o novodobou formu komiksu. Krok 1: Najdi správný lejstro Otevřu krabici, zírám do bublinkové fólie nebo kartonové drtě a různě tvarovaných odřezků.