Opsáno ze života po týdnu plném pročítání textů na téma handicap, posudkáři, stát a my. Už to příště neudělám, fakt. Dneska tedy nepolechtáme bránici, spíš budeme pokoušet žaludek.

Poslední dobou si připadám jako na tržišti.

Je tam živo, barevno, voňavo a halasno. Kdybych byla jenom divák, moc by se mi tam líbilo.

Jenomže já jsem prodavačka, nakupující, majitelka, strážkyně kasy, výběrčí daní i drábová.

Když si chci užít prodej a dám se do řeči s kolemjdoucíma, zarazí mě, jak jsou nenechaví. Kdejakej džbáneček nebo vázičku převracejí zleva, zprava, mají milion doplňujících otázek, chtějí to osahat, ochutnat, ovlivnit a opustit. Hlavně se ničím nezatěžovat, nic neplatit, jen zanechat stopu a jít dál. Nabízela bych, ale není komu, s očima přilepenýma na věcech mě nevidí ani neslyší. Přitom tam paradoxně nejsem ani na vteřinku sama.

Když si chci něco vybrat, prodejce na mě vyřvává takový superlativy, že si málem koupím celej jeho plac, jen aby už zmlknul. Nevěří, že pro mě něco může mít hodnotu i bez reklamy a v tichu. Bez přestání vrší další a další výhody, až získám dojem, že transakci neuvěřitelně zacláním. Jenže uhnout není kam. Buď to vezmu teď, nebo odejdu s prázdnýma rukama. Možná mi to on bude vyčítat, když se mnou ztratil tolik času. Ale třeba si ani nevšimne, právě totiž oblbuje někoho jinýho.

Jako majitelka a strážkyně kasy bych chtěla mít o všem přehled. To by mi šlo, jenže ať dělám, co dělám, nezařídím, aby i ostatní dali trhu to, co si žádá. Elán, zápal, špetku zajímavosti, o fous víc, než se zdá. Práce udělaná napůl nebo na tři čtvrtě způsobuje, že žehlím něco, co buď vidím jenom já, nebo co už další dávno vzdali. Přece měšce už mají plný, tak jakýpak copak. Na rozdíl ode mě tuší, že lejt energii do někoho jinýho nemá význam. Myslela jsem, že když si to vysvětlíme, tak se pochopíme. Jenže tady jsme na tržišti, ne v posluchárně. Tady nikdo nikomu naslouchat nebude.

A jako výběrčí daní a drábová mám mít všechny za potenciální podvodníky. Čím víc mají podkladů k tomu, že dělali a dali, co měli, tím jsou podezřelejší.

Žít s handicapem je jako být nedobrovolně na tržišti. Bez přestání.

Je tam živo, barevno, voňavo a halasno, a být jen divák, moc by se vám tam líbilo.

Jenže vy nejste divák. Máte něco, na co ostatní neustále nějak reagují. Jsou prodavači i nakupující, s očima přilepenýma na váš nešvar leccos okukují, převracejí i komentují, zanechají ve vás stopu a jdou dál. Většina vás tak zvláštně omatlá, pomačká, pohladí málokdo. A že by se někdo zajímal a nedotýkal, to se moc často nestává. Smutný.

Přáli byste si být v tichu a sami za sebe, jenže s sebou vláčíte nedobrovolnou reklamu a vlastně se tak prodáváte i těm, kterým nechcete. Pořád jako byste doháněli iluzorní výrobní vadu. Slevíte tady i támhle, zkoušíte být lepší, hezčí, praktičtější, nápadnější i mnohem víc neviditelní. Věčně stojíte ve frontě na něco nebo na někoho, protože se to od vás čeká. Bez fronty nikam nepatříte ani nikam nesměřujete. Znepokojující.

Jako majitelé a strážci kasy chcete mít o všem přehled, jenže protože jste tak trochu kazovej kus, spíš o vás budou mít přehled ti ostatní. Oni budou vědět, jak to máte mít, která nedodělaná práce vás nesmí štvát a taky jak moc můžete naplnit měšce. Musíte se snažit víc, protože na vás záleží, vy jste ti potřební.

Dokažte, za co komu stojíte. Za kolik pozornosti, ohleduplnosti, času, péče, nebo peněz. Dokažte, že se vyplatíte, dokažte, že si vůbec něco zasloužíte. Protože kdoví, jestli vlastně nejste podvodníci a na roli handicapovanýho neparazitujete. Ono to má takovejch výhod, vždyť máte reklamu zadarmo!

Když budete řvát, upoutáte na sebe pozornost, když ne, ukáže na vás stejně někdo jinej. Určitě stojíte ve špatný frontě, cože byste to chtěli? A za co?

Dráby a výběrčí na vás, my si brajgl na tržišti dělat nenecháme!

Foto: Pixabay

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!