Prej to čtenáři chtěj, a tudíž to lidi v médiích tak dělaj. To jsem ovšem v loji.
To můžu o inspiračním pornu psát elaborát i jeden sloupek za druhým, a krom toho, že upustím páru, nezměním nic. Že by se rétorika reportáží změnila proto, že jsem to řekla, je za mě úplně stejně nereálný, jako že vysmátý, osudu vzdorující handicapovaný bojovníky chtějí sami čtenáři.
Jasně, taky dobře znám tu poučku, že když potřebuješ hodně kliků, tak dej prsa, štěňátko nebo bulvární titulek, ale znám taky pořád dost těch, co si i na netu chtěj opravdu něco přečíst, a ne si nějakým videem nebo pár recyklovanými moudry zkrátit cestu metrem. Dost z nich ale obvykle nic nelajkuje a nikam nepíše, a pokud se jim něco nelíbí, myslí si svoje a berou to jako zajímavý šťouchnutí do zarytých pořádků. Časem se osmělí a možná něco podotknou, ale to už musí bejt.
Tahle řekněme hloubavá masa má pro média tu (ne)výhodu, že je neviditelná, na rozdíl od všech těch, co mají školu života a přesně vědí, co mají dělat vláda, stát, menšiny, většiny i sousedi, a jak se u toho vyfotit, aby něco káplo. A že kápne, protože význam, který se sdílejícím a audiovizuálně aktivním čtenářům dává, je až děsivej. Jedou první signální, delší články nečtou, údajně jen těžko udrží pozornost. Nemají čas nořit se do nějakýho tématu, na displej se ale lepí celkem slušně a místo pěti minut nad delším textem stráví pět hodin nad obrázky, storíčky a seriály.
Ale rve to vůbec někomu žíly, když víc obsahu znamená víc reklamy? Nerve. Roztěkanost a zkratkovitost je bohužel v zájmu všech zúčastněných, jinak by to zadara bejt nemohlo. Nahlas se ale řekne, že je to trendy a na titulky, zápletky bez reklam a všemožně dlouhej obsah není čas. Ten čas, kterej ve finále stejně strávíme tím, že rozpačitě čekáme, až se vůbec bude na monitoru nebo v článku něco dít. Nedivím se, že porozumění textu i obsahu klesá, když se do něj musí narvat dodavatel občerstvení, plastickej chirurg a výrobce hnojiva, když je zoufale přeloženej nebo když to při sledování bliká a řve tak moc, že jste pak další dvě hodiny úplně mimo.
Úplně mimo je i argument, že lidi nechtěj závažná témata. Aha, proto tak rádi koukaj na filmy nebo dokumenty podle skutečných událostí! Nedají se sice bezmyšlenkovitě konzumovat a musí se u nich trochu přemýšlet, ale jsem si naprosto jistá, že kdyby bylo běžnější v tvorbě mluvit i o starostech a o tom, co kdo neumí nebo nezvládá, řadě lidí by se neskutečně ulevilo. Neustálý zdůrazňování dynamických a báječných životních aspektů vede jenom k tomu, že i když je obsah bezduchej, stejně si u něj neodpočinete, protože někde v zátylku si říkáte, že stárnete, chátráte, nestíháte. Zkrátka selháváte, a co teprve, kdyby se v telce a na displeji ukazovalo velký špatný! Ze všeho se plíživě stává buď přehlídka extrémů, zboží a schopností, nebo závod.
Na každý správný přehlídce jsou hesla, aby se publikum patřičně naladilo a vyhecovalo. A do těch hesel se z pohodlnosti tvůrců mediálního obsahu zamotali i lidé s postižením, kteří jsou výhradně za bojovníky handicapu navzdory. Pakárna to je totální a věřit se tomu nedá, jenže redaktor to vyflusne za pár minut a nikdo na něj nemůže, protože by to bylo nekorektní. Zkuste nahlas říct, že člověk s handicapem svůj život takhle s prstem v nose určitě nedává a budete za hyeny. Přitom hyeny jsou právě ti, co dopustí, aby se člověk s diagnózou použil k burcování jiných, de facto jako vyprázdněná reklama na sebe sama a na zvládání života bez nároků na cokoliv.
Pochybuju, že se ta rétorika a celkový vyznění nedá změnit, že si je lid, redaktoři, editoři a šéfové žádají zrovna takhle. Ale jestli jo, pak by bylo fér, aby se respondentům s handicapem platilo jako tvůrcům inzertního obsahu.
Do tejdne by stopro dobojovali a zmizeli, handicapu, čtenářům i médiím navzdory. Tak drazí nám ti mrzáčci přece jen nejsou.
Úvodní foto: Pixabay.com
