Jasně, půjde o filmy, konkrétně o ty, kde má postava nějaké postižení. O čem jsou a pro koho? Zvládnou se na ně koukat děti? Pomůžou osvětě, nebo prokazují medvědí službu? Jak moc mají být realistické? Můžeme se jim smát? A vybavíme si vůbec víc filmů, než je zlatá trojice Forrest Gump, Rain Man a Nedotknutelní? Napsat tenhle článek jsem se odhodlávala dlouho, ale odrazovalo mě to, že nechci podávat encyklopedické výčty
Jestli existuje poučka, ze který jsem perplex, pak je to doporučení buď sama sebou. Jen jestli všichni ti motivátoři a lidi, co dávají na konec postů symbol namasté, vůbec vědí, co po mně chtějí. Kdybych byla výlučně sama sebou, pořídila bych si tělocvičnu, vířivku nebo bazén, huňatej koberec, saunu, zahradu se vzrostlými listnatými stromy, pár koček, vysoký křeslo, velkou lampu, sluchátka a knihovnu plnou knížek, filmů a hudby. Všechno
Nový ročník výstavy Cesta za duhou právě startuje. Autorkou hlavního motivu v katalogu je letos Růžena Koutníková, jejíž obrázky kreslené tužkou z hlavy jen tak nedostanete. Možná na vás podobně něžně zapůsobí i pár řádek o jejím životě, který rozhodně nezůstal černobílý a bez barev. Brzy mi bude už sedmdesát. Manžel mi zemřel, takže v Jihlavě žiju sama se psem Elinkou, což je taková pouliční směska, hodně mazlivá. Mám moc ráda
„Přijďte tedy za týden ve 13.50,“ zazní ve sluchátku. Nejdřív se zatetelím, že to klaplo. Jenže pak začnu přemejšlet. Moc přemejšlet. Bohužel se má za to, že lidi s diagnózou jsou k lékařským prohlídkám tak nějak předurčení. Úřady si to myslí zcela jistě, „doložte aktuální lékařskou zprávou“ je stejně časté jako „jméno a příjmení“. Divný přání. Neznám nikoho, kdo by doma pečlivě syslil vše, co je třeba, na
Do čekárny vejdeme dvě a já jsem z toho dost nesvá. Nejen že neumím chodit, ale neumím chodit v tomhle. Kamarádka na mě povzbudivě mrkne, podá mi tašku a zneviditelní se na židli v koutě. „Slečna tu je se mnou. Jako průvodce,“ odpovím sestřičce na otázku, kterou nepoložila. Jakože proč chodím k zubaři ve dvou, když čelist mám jen jednu. Nikomu to ale divný nepřijde. Jenom mně. Nejsem na to totiž
Následující text slouží výlučně k pobavení a konečně vnese světlo do toho, zda je víc Horní Dolní nebo Svrchní Spodní. 🙂 Do neziskovky jdete, protože chcete někomu pomoct. Cílíte na něco opomíjeného či utlačovaného (chrousti, cihlové plochy určené k demolici, lidé s vrozeně atrofovanými pravými malíčky), nebo na něco velkého a veřejného, v čem je zmatek (všechno ostatní), co si žádá bezodkladný zásah a systematické pojetí odzdola. Do korporace jdete, protože firma pěkně
Kdybych mohla vrátit čas a naučit se dokonale jen jednu věc, chtěla bych se umět neporovnávat. Což jde s handicapem dost těžko. Už odmalička vás pronásledují tabulky a doporučení, kdekdo vás leckde zkoumá a přeměřuje a při snaze o perfektní verdikt občas zapomene, že žít s tím musíte vy a že už je vám v sedmnácti celkem putna, jestli máte nohu kratší nebo stejně dlouhou a pánev našišato míň nebo víc, protože na pohled je to
Už prý není ta holka, co si ze zájmu „jen tak něco kepká“. Před čtyřmi lety se naplno pustila do blogování a osvěty kolem stomie. Její NEJSEMTABU nezůstalo bez povšimnutí. Tereza Nagyová tak dává rozhovory do médií, organizuje pacientská setkání, propojuje veřejnost a odborníky, zajímá se o vzdělávání. Získala Cenu Olgy Havlové, stala se jednou z hvězd Reflexu a je nominovaná na Magnesii Literu. Zároveň prodává speciální prádlo MyPouch a kolekci
Tak mi odešel navždy. Ne chlap, ale telefon. I v nabíječce se odmítal rozchodit, čímž se mnou zázračně držel basu. Resuscitovala a ukecávala jsem ho celý den, jenže si vždycky zaflirtoval, bliknul „jsme s vámi“ a zdechnul. Trochu mi tím připomněl jistýho ajťáka, kterej měl po sdělení verze mého androidu podobný výpadky vědomí a nakonec mi veškerý přístupy zahesloval na tolika místech, že jsem rezignovala a pořídila si modernu.
Neumím hledat. Celej život se bojím ztráty, proto hned tak něco z obzoru nepustím. Roztomilý. Kvůli diagnóze bez rovnováhy věčně na něčem visím, minimálně na zábradlí, tyči nebo na cizí ruce. Zároveň se děsím, že se ztratím já nebo že někdo ztratí mě, takže odcházím, až když čas dohnije, ne když dozraje. Ovšem připravená kdykoliv dohopkat zpět, jen abych zažila obrat k lepšímu a šťastný konce.
