Když máte odmalička diagnózu, je potřeba brát spoustu věcí vážně. Velmi vážně. Ale posedlost téhle civilizace váhou je přinejmenším na pováženou. 🙂 Když se narodíte, jsou všechna ta čísla předmětem bujarých oslav. Kdybych ale věděla, že to je v podstatě jediná možnost, kdy mi někdo bude veřejně tleskat za to, kolik vážím, a bude nervózně vyhlížet každé deko navíc, chtěla bych si to užít víc. Mnohem víc.
Maruška Míčová je mezi pacienty s roztroušenou sklerózou pojem. A nejen mezi nimi. Čerstvá držitelka Ceny Ď ve svých 73 letech pracuje na plný úvazek jako sestřička na ambulanci, ale pacientům se věnuje i na telefonu jako Sestra v akci. Nikoho nenechá na holičkách, dokáže odhadnout, kdo potřebuje vyslechnout, pohladit nebo třeba rozesmát. Klidně na nemocniční chodbě. Maruško, vás předchází tak neuvěřitelná pověst, že jsem si chvilku říkala, jestli nejste
Když jde se svým synkem nakoupit, klidně ji na parkovišti zastaví cizí lidé. Ptají se, čí je to dítě a jak k němu přišla. Hanka Doležalová by vystřihla přednášku z anatomie i u kufru auta, ale stejně by to nepomohlo. Pro okolí je totiž často dost nezvyklé vidět maminku na vozíku a snaží se té záhadě přijít na kloub. 🙂 Hani, co se dá na takové otázky vlastně odpovědět? Myslíš kromě
Ještě jedna věc je na pádech fakt zajímavá. A kupodivu se o ní v žádných učebnicích nebo atlasech nedočtete. Soukromě jí říkám dojezd, veřejně jde o propriocepční variaci na dlouhý vedení. 🙂 Totiž – člověk s obrnou upadne, vstane, poskládá se, metelesku blesku, cajk. A ejhle, za hodinu, za dvě, za tři se najednou nezvládne pohnout, tělo se mu rozklepe, rozbolí, zatuhne, drží pohromadě srstí a horko těžko dělá jednotlivý pohyby. Ano,
Lucie Lohnická není maminkou dílem okolnostmi a dílem rozumem. Přesto rozhovor s ní do seriálu o rodičovství patří, protože pořád zůstává něčí dcera, sestra a teta hlídačka, manželka i životní partnerka. A taky kamarádka, co se svým rozhledem na rozhledny šplhat sice nemusí, ale o to víc chce. Lucka se narodila s dětskou mozkovou obrnou, jako většině předrevolučních dětí jí šmahem předpovídali život v ústavu, na lůžku a s mentální retardací. Těsně vedle. 🙂 Coby náctiletá
Když člověk spadne, má to nejhorší za sebou. Rozprskne se, potluče, už to může být jen lepší. Nebo ne? Časy, kdy vás kolemjdoucí s odporem překročili nebo si špitali cosi o nadměrném požití alkoholu, už jsou pryč. Myslím. Doufám. Teď se seběhnou, debatujou, mají čtvero zdravých končetin, dvojnásobek telefonů a foťáků a nebojej se je použít. 🙂 Obvykle je jeden rozpláclej, jeden zdvihač, jeden dobíhač a pomahač, jeden radil a několik
Zápis zněl jasně – rozcvičit ženu s kulhavou nohou. 🙂 V úterý a ve středu, dva nejvíc ledový dny posledních let. Zvažuju rolbu, auto, cepín a mačky, případně povolat odborný ansámbl k sobě domů. Víc rozumná než romantická nakonec vypnu Zárybnickou, zavřu diář i peněženku, zaleju meduňku a domluvím si průvodce. Jenže Costner na venkov nemůže, střežit začne až ve městě. Bodejť. Na bus se obouvám o půl hodiny dřív. Nandám si zimní
Podjela mu noha, zavrávoral, kecnul si na zadek a převrátil se na záda. Áááááá. Já se zdrcla, jen na to koukám, on se vmžiku v obráceném sledu zhoupnul, postavil a pokračoval, jako by se nechumelilo. Tohle já nikdy umět nebudu, přitom on se ani neoprášil. „Jsi v pohodě?“ kviknu víc ustaraně, než se sluší. „Sim tě, to nic nebylo, neboj.“ Bojím. Bojím se všeho, co souvisí s pohybem v prostoru. Vždycky
Dělám rozhovor po telefonu s Terkou Moravovou, maminkou, která zrovna sama hlídá svou rok a půl starou dcerku. Mezi odpověďmi se proto sem tam ozve tlumené doporučení, ať si to či ono nestrkám do pusy nebo ať si nandám ponožky, aby mě nestudily nožičky. 🙂 Zároveň ale slyším několik dětských slůvek a radost z pošťuchování a her. Že nic z toho nevidím, má vlastně svoje kouzlo. Jenže pak mi dojde, s kým vlastně mluvím, a v duchu
Po minulém kaskadérském sloupku jsem chtěla sepsat, jak nám vlastně po pádu je. Chápejte, ležet rozcapení někde, kde se obvykle nehajá, a ještě tak nějak naruby, to není zrovna ažur. Jenže předtím si bude třeba posvítit na to, jak moc se obrna kamarádí s prostorem. Totiž – vůbec. 🙂 (Teď bych klidně mohla skončit a nechat kolegy žasnout nad mou náhlou schopností psát stručně. 🙂 ) Umění v prostoru pružit,
