Protesty proti policejní brutalitě a násilí na černoších v USA se rozšířily po celém světě. I když se o případech fatálního policejního pochybení hojně diskutuje, nabízí se otázka, čí životy z řad černochů vyvolávají empatii a solidaritu. Hnutí Black Lives Matter neboli Na životech černochů záleží už dlouhodobě upozorňuje na to, že černoši s postižením jsou taky černoši. „Odpočívej v síle, Oluwatoyin Salau,“ stálo v jednom příspěvku, který jsem zahlédla na Facebooku. Dvacetiletá absolventka střední

Udělám pár kroků a žena v bílém si mě zkoumavě prohlíží. Nevím, jestli se vylepšit, jít pomalu a trochu líp, nebo jít prostě tak jako normálně, tedy standardně blbě. Stoupnu si ke hraně stolu a s maximálním soustředěním se na zlomek vteřiny postavím na jednu nohu, přičemž se zpomaleně hroutím na stranu druhou.  Mám za to, že takhle nějak vypadají groteskní herecká cvičení nazvaná Práce s tělem. Abych to vylepšila, zkusím

Knihy už čtu nějakou tu dobu. A svůj literární vkus si i teď, s blížící se třicítkou, stále tříbím. Momentálně se vracím do svých náctiletých let a čtu knihy tzv. „young adult“, neboli pro mladistvé. Literatura však v mém životě neměla vždy tak jednoznačné místo. Ještě donedávna jsem si myslela, že knihomol je nudný patron. A co já udělám? Začnu číst romány pro mladé dívky, které jsou mnohými považovány za pokleslý žánr. Ale

Jestli existuje poučka, ze který jsem perplex, pak je to doporučení buď sama sebou. Jen jestli všichni ti motivátoři a lidi, co dávají na konec postů symbol namasté, vůbec vědí, co po mně chtějí. Kdybych byla výlučně sama sebou, pořídila bych si tělocvičnu, vířivku nebo bazén, huňatej koberec, saunu, zahradu se vzrostlými listnatými stromy, pár koček, vysoký křeslo, velkou lampu, sluchátka a knihovnu plnou knížek, filmů a hudby. Všechno