Určitě po letošní izolaci nejsem sama, komu chybí nejen povídání s přáteli u kafíčka, společné akce a všechno možné, co jsme spolu podnikali, ale i vztahy s členy rodiny, se kterými jsem se nemohla setkat. Opatření se sice začínají uvolňovat, ale opatrnost je stále namístě. Omezením kontaktu navíc mnohé vztahy s lidmi, s nimiž jsme byli zvyklí vídat se mnohem více, mohly utrpět – zvlášť pokud na někoho z nás v karanténě dolehly psychické potíže.

Když jsem si hledala na internetu Radomíru Charvátovou, duchovní matku projektu Rozkveteme, jako první jsem našla její fotku s kyticemi na kole. To nejspíš shrnuje obě její vášně – kytky a cestování. Radomíra Charvátová je devětačtyřicetiletá Moravanka, které byla diagnostikována roztroušená skleróza v sedmadvaceti letech. O tři roky později vstoupila do organizace Roska Brno a začala pomáhat dalším lidem s tímto onemocněním. V roce 2017 se podívala na španělské poutní místo

Bolest hlavy, únava, knedlík v krku nebo krev ve stolici? Máte, ignorujete, bojíte se k doktorovi? Kniha A co když umírám?, kterou napsali Marc Eisenberg a Christopher Kelly, pojednává zábavně o nezábavných věcech. Její autoři tvrdí, že na světě je jedna otázka, která vrtá hlavou každému z nás. V noci nám nedá spát a nutí nás objednat se po letech k lékaři…  Zní: Co když umírám? Správně by však ta otázka měla znít: „Co když to bude dříve, než

„Seš slepá, krávo?“ Tahle nevybíravá slova kolemjdoucího, se kterým se téměř nevidomá Jitka na ulici srazila, byla  nakopnutím k tomu, aby udělala první krok na cestě za svým (možná celoživotním) posláním – výcvikem vodicích psů. Jitka Krejcárková má od narození kombinovanou oční vadu – problémy se sítnicí a světloplachost s poruchou barvocitu. Jak sama říká, za podmínek, ve kterých šeroslepí nebo světloplaší vidí alespoň něco, ona nevidí nic.