Když se mě někdo zeptá, co mám zrovna rozkoukáno za seriál, většinou nevím, jak odpovědět. Už nějakou dobu totiž nekoukám na klasické hrané filmy. Nemám Netflix ani HBO, takže jsem tak trochu „mimo“ mainstreamové dění. Téměř veškerý svůj volný čas vyplňuji koukáním na seriály animované. Jedná se o japonské anime, tedy styl seriálů, popřípadě filmů s japonskou kresbou, určené především pro dospělé publikum. Jde vlastně o paralelu k hraným

Kdo jsme, čím jsme, kde a jak žijeme, jak vypadáme, jak moc jsme nemocní, zdraví, chudí, bohatí – to vše je nepodstatné ve chvíli, kdy dojde na jednoho společného jmenovatele. Pozornost. Všichni po ní prahneme. Chceme být milováni, vnímáni, opečováváni, oceňováni, chráněni. Mnohým z nás dělá ještě větší radost poskytnout hřejivou náruč ostatním. Vytvořit pro ně láskyplné zázemí, být jejich důležitou a nepostradatelnou součástí. Jeden pro druhého, ruku v ruce.

Já teda nevím, co si pod pojmem bezbariérový představujete vy, ale já většinou něco úplně jiného, než to, co prý bezba je.