„Hlavně se snaž! To lidi ocení,“ bylo mi již jako malému vtloukáno do hlavy. Ano, především u sportovních aktivit nemohla má „maličkost“, která v devíti letech vážila takřka osmdesát kilo, nabídnout více než SNAHU. Lidé ji opravdu oceňovali! Při povinném lyžařském kurzu mi byl udělen diplom za „udržování fyzické kondice instruktorů“ (byl jsem v jednom kuse na zemi a sám se nezvedl). Toto ocenění se dalo vykládat dvojznačně, kdyby k němu

Na kluzké naleštěné podlaze vjíždím proti své vůli do krámu vedle výtahu. Smůla, že je to parfumérie. Plánuju se zachytit regálu a nabrat stabilitu, tím ale riskuju, že přijdu o sebeúctu, prachy a pižmo. Nakonec zabrzdím o prodavačku. Že jsem vedle ní nějak nepatřičná, víme obě. Z pocitu viny si koupím štětec na make-up s velbloudím chlupem a odbruslím středem.

„Ahoj, platí to dneska?“ „Co?“ „No to běhání. Minule jsme se domlouvali, že v pondělí půjdem poprvé.“ Společně s diagnózou „RSky“ mi bylo řečeno, že se musím začít hýbat. Má přítelkyně si to vzala za své a já zase jednou sliboval…

O tom, že na krajíčku nemusíme mít jenom slzy, se nemluví. Nikde. Vyměšuje zásadně pes nebo kočka, případně dítko, co si za mohutného potlesku prvně řádně káklo. My ne. My si všechno potřebné odbudeme tiše doma, ti méně šťastní v iluzorním soukromí umakartového jádra. Do desetivrstvého papíru s vůní oleandru a příměsí bavlny zakrýváme fakt, že ve skutečnosti jde o … A že bychom snad i čůrali, no to pardon.

„Chybí ti rovnováha,“ slýchávám od dětství. Před očima mi běží obraz kamenných schodů. Schodů v katolické školce a naše dětské nohy ťapkající po chladném masivu dolů. Přesouváme se na zkoušku jakéhosi představení pro rodiče. Všichni v kostýmech ledních medvědů. Sestupujeme pomalu a opatrně. Chvilka nepozornosti. Škobrtnutí. „Ááá!“ Kutálím se. Přes kostým medvěda cítím každý schod.

Chápu to tak, že blbě chodit není žádný terno, ale bejt šeredná je fakt průser. Ujetý, ale přesně to vystihuje, na čem ve skutečnosti lidu sejde. Kulháš, slintáš, nezvládáš? Nevadí, podle vlastních pravidel tě kamsi integrujeme nebo o tobě něco natočíme. Nicméně populace jihne jen do doby, než v polobotkách nakráčím na ples, kde navíc praskne, že se dobrovolně nedrápu do zubařského křesla kvůli bělejším zubům.

Řekl jsem to nahlas? Počkejte! Já to myslím vážně! Teda nemyslím vážně, že to myslím vážně… Teda… Tak řekl jsem to nahlas? Doktorka se na mě podivně dívá. Jako by se něco stalo. Mám jí to vysvětlit? Ale jak vysvětlit, že vám takový blbosti vůbec lítají hlavou, natožpak, že je řeknete nahlas?

Máš chlapa? A je zdravej? Polykám smeč, že zrovna prodělal rýmičku. Prvotní šok, že i lidi s handicapem žijí v partnerském nebo mileneckém vztahu, vystřídá děsivé zjištění, že se nepárují jen mezi sebou. Ne, kupodivu se neseznamujeme pouze v lázních a na chodbách sociálky a netvoříme ostrůvky porozumění mezi jednotlivými diagnózami.

Když jsem perplex, skrývám věci, které se už skrýt nedají, a hledám jiné, které téměř nenacházím. Žít s diagnózou znamená neustále pátrat po nadhledu, grácii nebo něčem hezkém tam, kde nic takového není.  Třeba u doktora. Nic mi nedělal, nic mě nebolelo, nic mi nehrozilo, přesto jsem se rozklepala. Zvenku to vypadalo jako větší zimnice, zevnitř jako adrenalinová party. Všiml si toho a zeptal se: „Co je Vám?“ No, stává