Je sobota devět hodin ráno a my se skupinou vozíčkářů vyrazili autobusem z Kunratic. Ptáte se, kam nás zase vezou? Vydržte, vše se dozvíte… O hodinu později nás – vozíčkáře i s doprovodem – autobus vyplivl v Miličíně. Zde byl startovní bod nejkratší trasy, která činila „pouhých“ třináct kilometrů. Byla jen pro osoby s průkazem ZTP a ZTP/P a jejich doprovod. Dali nám mapy s trasou pochodu a políčkem na razítko kontrolního bodu. Pořád nevíte, kam jsme vyráželi? Přece rovnou do Prčice!

Nebyla to naše premiéra, šli jsme podruhé a znovu to byla velká výzva. Účast byla tentokrát rekordní, a to sto padesát lidí s handicapem. Mapy jsme měli, odhodlání taky, tak hurá na cestu! Všude kolem je krásná kvetoucí příroda, svěží vzduch a kilometry svižně ubíhaly. V poledne jsme dorazili na kontrolní bod do Červeného Újezdu, kde nám dali razítko. Navíc jsme se mohli občerstvit v místní hospodě. Po dobrém obědě jsme pokračovali z kopce mezi kládami a krávami. ☺ Netrvalo dlouho a kolem nás přibývaly další skupiny lidí, jejich počet výrazně narůstal… To znamenalo, že jsme šli správně, přes vesnici Přestavlky až do sousední Prčice, kam jsme úspěšně dorazili! SLÁVA!

Tuto každoroční akci má na svědomí Pražská Organizace Vozíčkářů, zkráceně POV, která pořádá spoustu dalších akcí a výletů. Její činnost spočívá už podle názvu ve sdružování vozíčkářů na pravidelných či jednorázových akcích a výletech. O ty jednorázové se stará jeden z jejich projektů, Klub TÚRA. Akce jako pochod Praha – Prčice a Sportovní setkání (nejen vozíčkářů) v oboře Hvězda jsou každoroční a nepodléhají členství v organizaci na rozdíl od výletů klubu TÚRA, s nimiž mám už zkušenost. Tenhle klub organizuje výlety po celé republice, dopravu zajišťuje společnost Vega Tour. Jeli jsme například na Želivku, do Opárenského údolí či na Hrubou Skálu. Udivuje mě a zároveň trošku mrzí, že je v Pražské organizaci vozíčkářů většina lidí středního až seniorského věku, tedy značně starších než já s přítelem. Mladí se zřejmě straní aktivit, ač není důvod, lidé v organizaci jsou vstřícní a milí. Ale i já jsem se o ní dozvěděla až nedávno, zhruba před dvěma lety. I mně chvíli trvalo, než jsem se rozhodla zeptat, co nabízí či pořádá, neměla jsem navíc jistotu doprovodu. Teď můžu říct, že můj partner je parťák i na výlety. A díky organizaci se dostaneme dál než jen na okraj Prahy.

POV se zkrátka zajímá o bariéry a usiluje o jejich odstranění, jedná s magistrátem, jak zlepšit přístupnost míst pro vozíčkáře. Podněty včetně problémů s MHD se řeší na členských schůzích nebo je lze podat (písemně či elektronicky) pověřeným zaměstnancům. Moc to pomáhá!

Foto: Pixabay

Picture of Alžběta Jelínková

Alžběta Jelínková

Od narození mám velkou výhodu: jsem na vozíku ve škatulce dětská mozková obrna vylepšená křečemi. Na mém elektrickém povozu mě nebolí nohy od chození a vozík je výborný prostředek k seznamování. Například když zapadnu do sněhu nebo když mám pláštěnku v obličeji a ujíždí mi autobus. Zajímavostí mého hlubokého vnímání je, že si na vozíku připadám, jako když běžím maraton, ačkoli stále sedím. Mám nutkání používat nohy. Výhodou mé škatulky bylo i to, že jsem se během studia na obchodní akademii mohla nechat nosit na rukou do schodů. Můj „nosič“ byl velmi pohledný a sympatický spolužák, užívala jsem si to celé čtyři roky. Kromě zamotávání se do pláštěnky a nošení se na rukou je mému srdci blízké plavání, návštěva divadla, zlepšování kondice, možnost někoho rozesmát, a to nejraději na svůj účet.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ