Spastik, co se přichomejtne na stavbu, přestává být spastikem a stává se supermanem. Nechtěně.
Do koupelny se naštosuje tolik chlapů, kolik jich tu prokazatelně nebylo od položení základního kamene. Rychlým pohledem zhodnotí rozměry, kvalitu a přilnavost obkladů, aby zahlásili, že nejlepší bude udělat to bílý. Je to v rohu a za zástěnou, tak jakýpak copak. Jsem v pokušení nabídnout jim výtečnou brazilskou kávu, ale sáček s rohlíkem a májkou položený vedle stoupaček mě ujistí, že sem se degustovat nepřišlo. Cajk. Odcouvám do zbylé obytné místnosti a vsedě na Persilu se Silanem v náručí přemýšlím o smyslu života.
Řemeslníkovi je hic, což dorovnávám tím, že mě je kosa, páč jinak se k němu kyslík nedostane. Otevírám balkon i okno v kuchyni a modlím se, aby vzduch uměl proudit do zatáčky. Pán se v koupelně zavře, protože se chystá prášit. Říká on. Následně se ozvou rány a zpoza mezer ve dveřích se line cosi, co by si zasloužilo vlastní taxonomické dělení, a lehne si to všude, kde je zrovna volno. Ježíšikriste! Přesouvám se se Silanem na parapet.
„Jsem do toho praštil a ono to nedrží až potamtaď, asi to spadne celý,“ osvětlí mi, když se jdu mrknout, kdo vyhrál. Ehe. A následuje: „Obklady nejsou, tak tam holt dáme ty původní, to je ale nesmíme rozbít, jinak bysme to paní museli udělat bílý.“ Tedy tu půlku koupelny, na které dlaždičky nedrží, aby bylo jasno, říká úřad, kterej to platí. Zvažuju cvaknout si Silan.
V dalších dvaceti minutách se odmontovávají věci. Jestli se předtím nedalo v bytě hnout, teď je to legra. Na zemi leží umyvadlo, na chodbu se stěhuje topení, pračka, madla, něčím se odvrtává lepidlo, brousí zeď i podlaha. I přes dvoje zavřené dveře se derou nepublikovatelné výrazy o erudici toho, kdo to tu do prdele stavěl. V tom jsme zajedno. Muž pokrytý vrstvou zdiva odchází středem na o s tím, že se vrátí, „až si ten prach trochu lehne“. Do konce stavby jsem ho už neviděla.
Přichází maník v montérkách, mikině, čepici a bundě s kapucí, takže jdu pro jistou otevřít poslední možné okno a odháním myšlenku, že mě dostal za trest. Snaží se mě rozptýlit tím, že hovoří o technologii lepení, hydroizolace a spárování. To jsem jaksi nenastudovala, takže mlčky absorbuju prach a kejvám. Zkouší mě vtáhnout do hry oslovováním „paní Heleno“ a vznášením otázek typu „a nevadí, že tam nebude ten rantl?“ nebo „ta hrana bude asi až tady“, ale já toho stejně moc nevidím, takže jasně.
Zbytkem bytosti se musím soustředit na to, abych nešlápla na špachtli, šroubovák nebo cokoliv z vercajku, co má kolem sebe v soustředných kružnicích, a když už se to konečně naučím tam i zpátky, za hodinu je to jinak, navíc jsem chronicky nedopitá a nevyčůraná. Stavba není pro sraby, podobně fyzikální zákony s příměsí malty – čas je teď velmi relativní veličina, absurdní je pojem vůně domova. Ač se Silanem mrznu, pachová stopa akčních mužů zavřených v nevyvětratelné místnosti je tu pořád se mnou. Po pár dnech nevyspání a nepřetržitého úklidu zvažuju aerosol s pižmem zpeněžit.
Počet zednických rekvizit, šroubků a odpadků roste exponenciálně a je nepřímo úměrný dokončené práci. Luxovat ani vytírat smysl nemá, ale já si nemůžu pomoct. Kéž by někdo ze sousedů měl zahradní hadici a já to mohla prostě spláchnout. Doufala jsem, že se mi uleví, až se umeju aspoň já, jenže gymnastika s houbou u dřezu a snaha strčit hlavu příhodně tak, abych vymyla šampon a nevyrazila si zuby, mi sebere poslední zbytky důstojnosti. Noci trávím hovorama s vodním kamenem, nutkavým přenášením věcí, hledáním hadrů a představami o tom, jak to bude krásný. Jednou. Někdy. Snad brzy.
Když se totiž na jednom konci bytu začne, ten zbytek v pozadí nezůstane. Najednou vidím věci, co tu předtím stopro nebyly. Ve stavebním rauši vlezu do železářství a prosím si sádru, barvu a silikon. Mají jen obří balení. Bojím se, že vědí proč.
Foto: Pixabay
