Hokej je moje každoroční narozeninová kulisa. Pamatuju si termín mistrovství světa hlavně kvůli tomu a dávno jsem se přestala ptát, proč se něco tak zimního hraje zrovna v květnu. Asi na mou počest.
Letos jsem se zase těšila a chtěla jsem si hlášky zapisovat, jenže bych pak byla jako v práci, takže radši bez notýsku a pěkně napnout uši. A prvně jsem si uvědomila, jak moc chlapská je to hra. Já vím, že stárnu, ale dávám si rozbory před zápasem a najednou mi z nich trčí hlavně statistika. Kdo proti komu hraje a jak si spolu vedou, to ještě chápu, ovšem dál už mi to uniká, třeba jako průřez letopočty nebo stejnými halami s jinými mančafty…
Takhle se nechtěně dozvím, že naposledy hrál tým soupeře se stejným kapitánem v roce 19, ovšem bylo to v jiné hale. Ve stejné hale to bylo před 11 lety, ale s jiným trenérem. Obojí skončilo 2:1 a rozhodující gól od obránců padl ve třetí třetině. Tak určitě. Čili dostanu naservírováno, kdo, kde, s kým, kdy a za kolik, chybí mi už jen raport, co k tomu snídal a kdo mu brousil brusle. Ale nedávala jsem pozor celou dobu, tak možná padlo i to.
Nechci podceňovat význam čísel, ale, pánové, já zapomenu skóre prakticky hned potom, co dohrajeme! Na mě by sázkaři netrhli ani floka. Nikdy si nic nikam nepíšu, pamatovala jsem si, kdo kdy hrál, protože loni byl v upoutávkách Bob a Bobek. Letos je tam něco mezi obličejem, srdíčkem až zadkem, takže selhávám. Ale tuhle maskot rozhazoval popcorn a pak si lehnul vedle jednoho fanouška. Hned jsem program udržela asi o půl hodiny dýl, tak asi ráda trsám.
Historickej vývoj vztahu se soupeřem je mi taky šumák. Hrajeme teď a tady (nebo teď a támhle, od doby, co je šampionát ve dvou zemích) a to je maximum, co zvládnu pojmout. Občas totiž tápu v pravidlech, tak se musím soustředit na jiný věci, včetně toho, co máme přesně za dresy. Zrovna letos mi červeno-bílé variace slušně zavařily, navíc nestíhám přerod hokeje na videohru. Celej život se poctivě držím toho, že na velikosti nesejde, a pak budeme koukat na záznam, jestli to nebylo o půl cenťáku jinak? No, zjevně budeme, hop hop hop.
Mě prostě baví spíš zákulisí a vztahy. Třeba že brankářovi, co má skoro dva metry a jmenuje se majestátně Vladař, se říká Vláďo. Nemá to sice žádnej cifernej význam, ale mně je z toho hezky po těle. Nebo když po Červusově hattricku číhám, jestli budou lítat čapky. Možná bych si pamatovala, kolikátou má Pasta hokejku, kdyby jí láskyplně říkal třeba Vladěna. Utkví mi i hlášky typu: „Přece nemůžeme čekat, že se v brankovišti bude šťourat od modré čáry“ nebo „A už před bránou pálí… a je to… ne, není to. Není to gól.“
Největší zářez ale byl, když jsem teď před hymnou náhodou zaslechla pořadatele: „Ladies and gentlemen, please stand, if you can.“ (Dámy a pánové, pokud můžete, postavte se, prosím). Počkat! Nebejvalo to kratší? Jasně! Naskočila mi husí kůže. Jde totiž o gesto vůči divákům, kteří si z různých důvodů před puštěním hymny stoupnout nemůžou.
No páni, fakt nevím, jestli tuhle hlášku vůbec něco přebije.
Foto: Pixabay
