V ordinaci # perplexveměstě

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Přijďte tedy za týden ve 13.50,“ zazní ve sluchátku. Nejdřív se zatetelím, že to klaplo. Jenže pak začnu přemejšlet. Moc přemejšlet.

Bohužel se má za to, že lidi s diagnózou jsou k lékařským prohlídkám tak nějak předurčení. Úřady si to myslí zcela jistě, „doložte aktuální lékařskou zprávou“ je stejně časté jako „jméno a příjmení“. Divný přání. Neznám nikoho, kdo by doma pečlivě syslil vše, co je třeba, na kontroly chodil proto, že by se to mohlo hodit a po nocích si z papírů nábožně předčítal zhoršení úhlu rotace kyčle.

Přitom vlastně o nic nejde. Přijdu, odložím (batoh, boty, šaty), předložím (problém či sebe). Lékař si to přeloží (do latiny), případně vyloží (po svém), obloží mě (pomůckami, recepty či moudrým slovem) a následně si mě řádně založí (do kartotéky). A když nás to nepoloží, vyhráli jsme! 🙂 Málo úkonů, málo času, všechno zvládnem, už se známe. Teoreticky. Jenže prakticky se může dít věcí…

První obtíž je tam, kde se mám objednat sama. Něco jako „přijďte na podzim“ je pro mě mor, protože v listopadu si vzpomenu, ale protože to klouže, odsunu to na březen. V březnu prší, takže duben. To ale rozkopou silnici. V květnu mám hoňku, pak je vedro a léto. V říjnu je mi jasný, že jsem to prokoučovala. Začnu se bát, že dostanu vynadáno. Čím víc se bojím, tím víc to hrnu, a čím víc to hrnu, tím víc se bojím. Nejdu nikam. Blbý, ale logický. 🙂

To radši pevně daná prevence. Navíc zubař a gynekolog mají spoustu úžasných nástrojů. Jenže s nimi do mě šťourají, takže se kamarádit nebudem. K tomu řeším hlavolam, kdy co naposledy bylo, nebo nebylo, co si přeju jednorázového či hodobóžovějšího a taky co si kde jak mám odložit či vložit. Ehe. Navíc se před návštěvou zrovna těchto dvou stávám hygienicky obsedantně kompulzivní. Do chlebárny mi nikdo cizí obvykle nenakukuje a neuklidní mě ani to, že oni jsou tu od toho. No nic.

Jelikož střediska a ordinace bývají zpravidla na kopečku a v patře, prokážu se hned po vstupu zvýšeným tlakem a opoceným zadkem. I když jsem se důkladně odblešila a vyhřebelcovala, mám v podprsence drobky a na těle nalepený vlasy. Ruce a nohy mi mrznou, ač jinak cele doutnám. Na otázku „kdy byla stolice?“ odpovídám zpravidla „ráno – ráno – ráno,“ protože když na mě lékař nemluví, připravuje ordinaci a ťuká do počítače, nejsem si jistá, jak mě vnímá. Vnímá, fandí mně i živočišnému uhlí. 🙂 Odpovědí „cože?“ na dotaz „slyšíte dobře?“ svůj klinický obraz nevylepším. Inteligenci neprokážu ani tím, že popřu, že by kdy kdo od nás měl diabetes, na rozdíl od cukrovky, na kterou zobe něco žlutýho. 

Krasojízda chorobopisem pokračuje. Má-li na mě odborník sedm minut brutto, nehodlám ho zdržovat detaily, jako jsou chronické diagnózy, úrazy, pády, jizvy. Pak se ovšem může stát, že uprostřed ortopedické prohlídky vykřikne „vy šilháte? To musíte hlásit! Sestřííí!“. Na jiné prohlídce se mě ptali, jestli mám obtíže s chůzí a s rovnováhou hned potom, co jsem jim odhláskovala, že mám d-ě-t-s-k-o-u m-o-z-k-o-v-o-u o-b-r-n-u. Mít víc odvahy, tak se mnou personál klidně vytleskával. 🙂 Taky mě šajba sem tam nenápadně vytlačí ze dveří, protože „když máte obrnu, je to tím. Možná. Tedy jistě. S tím my nic. Promiňte. Další, pojďte si!“

Ani když všichni všechno vědí, nemám zdaleka vyhráno. Přijdou obvyklé hmaty a počiny. Prst na nos, sledování tužky, fonendoskop na zádech, dýchat, nedýchat, zakašlat, nezmodrat. Poklepávání, přikládání a dotaz „tohle vás bolí?“ Hele, já nevím. Protože když na mě někdo sahá, buď se překrvím, lechtá to a tlačí, nebo nedokrvím, a pak mám úplně tupo a prázdno. Navíc já i všechny moje tkáně přijdeme k plnému vědomí přibližně čtyřicet minut po vysmahnutí z ošetřovny, takže leccos lokalizuju po paměti a působím podezřele. 

Během konzultací nervama nečekám ani na vyzvání, ani na oční kontakt. Když začnu rovnou sázet, oč mi jde, připadám si echt hypochondricky, ale zabalit to do příběhu se nehodí. Tohle si už přece uzurpovaly barevné televizní zahrady a kódy. 🙂 Přitom já bych tak ocenila úvod, stať a závěr a navrch titulky, kdy mě toho napadá nejvíc!

Nakonec to vždycky nějak dopadne, ale pro zachování zdravého rozumu doporučuju expozé ihned vytěsnit a případnou lékařskou zprávu buď ofotit a poslat dál, nebo založit. Protože když si ještě v rozechvění přečtete, jak působíte okem odborníka, v lepším případě tomu nebudete vůbec rozumět. V tom horším to pochopíte velice dobře a nebudete chtít věřit tomu, že tohle jste taky vy. Jen jinou hantýrkou a rozebraní na součástky.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!