Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Být ve středu je prý zcela zásadní i ve čtvrtek, v pátek a vůbec celý týden. 🙂

Na tom něco je, ale jako člověk s postižením se ke vnitřku neprokoušu. Civilizace se až hystericky soustředí na periferii, tedy jestli máme v cajku mozek a smysly, jestli stojíme, případně chodíme, ale zbytek těla jaksi ignoruje. Proč? Co je tak choulostivýho třeba na břiše, zádech, krku nebo zadku? Copak nejsou taky důležitý?

Jsou, a proto dnešní sloupek bude o vyprazdňování a vyměšování, tedy o hodně (ale no tak! 🙂) důležitém a citlivém tématu. Ti z vás, co nekadí, neprdí a neučůrávají smíchy, a ti, co se budí už nalíčení a s vyčištěnými zuby, můžou teď bez ztráty kytičky odejít překontrolovat vůně v zásuvkách a začíst se zase příště. 🙂

Přicházela jsem na to postupně.

Samozřejmě jsem věděla, že mám ledviny, močák, žaludek a střeva, ale celý tohle sudoku se omezilo jen na vyžadované „stolice byla“. U mě často spíš „stolice byla, byla, byla“ (když jsem se někam chystala), nebo „zaražená stolice“ (když mě něco trápilo). Ehm.

Experimentovala jsem v jídle. Nic. Experimentovala jsem v pití. Nic. Experimentovala jsem ve fitku (s pánevním dnem). Nic. Experimentovala jsem s jógou, karmou a přítomným okamžikem (s relaxací, óm a navazováním vztahu se svým vnitřním prostředím, dítětem i ženou). Nic. Experimentovala jsem s lékárničkou, aromalampou i chlorelou. Nic. Odkyselila jsem se a přijala do svýho života víc zásad. Nic. Omezila jsem kofein. To sice bylo něco, ale ne tak, jak jsem doufala.

Pardon, ale sralo mě to a mi to furt stejně. 🙂 Stejně divně. Buď moc, nebo málo.

Normální asi je cítit různě naplněný břicho nebo močák coby reakci na jídlo, pití a metabolické pochody. To my spastici umíme sice taky, ale mnohem častěji máme nutkání proto, že je nám zima, máme strach, jsme unavení nebo nabuzení, jsme před, během nebo po cvičení 🙂, řve na nás šéf, jede vlak nebo je úterý.

Mozek zkrátka vyšle první signální a šok zřejmě upouští tudy, kudy to jde. Nebo tak něco. Jenže rozkódovat takovou informaci znamená usedat na onu místnost minimálně se Šifrou mistra Leonarda. 🙂 Navíc člověk s dětskou mozkovou obrnou často nemá reakce na středu spektra (potažmo těla), ale v extrémech. Což v praxi znamená, že se mu nechce buď vůbec, nebo strašně, a má pár vteřin. Mezitím nic.

Vypadá to neškodně, ale zkuste si s tím vyjít z bytu.

Obléknete se, odskočíte si, obujete se, odskočíte si. Vylezete před barák, zafouká vítr a letíte čůrat. Ano, už potřetí. 🙂 Vyjdete ven, zajdete na poštu. Ve frontě je moc lidí a vám je z toho divně, takže by to chtělo mísu zas. Kousnete se, vydržíte to, ale jen co zabouchnete dveře domu, můžete dát věci prát. I když o tom, co proběhlo, ví sotva vaše spodní prádlo. Ehm.

Ze snahy všechno ustát to rozdejcháváte další hodinu, než tělo pochopí, že jste ho zaplacením složenek fakt zabít nechtěli. A kdyby cestou bylo mnohem víc přístupných záchodů (můj sen je aspoň jeden), nejspíš byste se do týhle křeče vůbec nedostali. Věděli byste, že by to kdyžtak šlo, mozek by se neplašil a vyprázdnit by se nebylo nutný. Nelogický? Ne, neurologický! 🙂

Jenže když někdy lítáte na malou co čtvrt hodiny, šiklo by se to nějak pojmenovat a pochopit, než zbytečně preventivně skončíte jen na pár deci vody denně. A co má asi dělat ten, kdo zamčenej za umakartem zhasíná a zacpává si uši, jen aby vytěsnil všechno ostatní a močák mu konečně povolil.

To nám ale za celou dobu nikdo neřekl.

Nikde ani zmínka, že jak máme nedovivinutý některý svaly, mohly stejně dopadnout i naše vnitřní orgány. Ani písmenko o tom, že i hladký svalstvo může podle všeho být slušně spastický, a tudíž buď hyperaktivní, nebo naopak zdrclý. Snad jen pár obecných vět o souvislostech zpevněnýho středu těla s funkčním břichem a peristaltikou, ale bez návodu, co s tím dál.

Nikdo nás nepřipravil na to, že některý pochody nejsou naše vina a ovlivníme je jen málo. A že když nám je ouvej, hodí se zklidnit nejen hormon, ale třeba i zmírnit světlo, hluk, kvalt nebo mechanickej tlak na břicho. A mlčí se i o tom, že se kondice vylučování bude během let měnit, ale že se na pár velmi osobních zákonitostí dá přijít a zařídit se podle nich.

Možná se o tom nemluví, protože na to není čas, konstelace nebo patřičná odbornost. Možná je nás moc a máme to různě. Možná tomu nedáváme patřičnou váhu ani my sami, protože hasíme jiný a líp sdělitelný věci. Možná lékaře ani nenapadne, jak moc nám frekvence stahování kalhot a kalhotek může ovlivňovat život. Možná si to má každej řešit sám za dveřmi s piktogramem nebo se dokonce srovnat s tím, že míří k plenám a k tomu moc nevycházet z domu.

Ale mně se nechce. Ne po tom všem. Nebo při tom všem?

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!