Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Nouze naučila Dalibora housti a nás zase používat nové prostředky pro komunikaci se světem. Ještě v loňském roce pro mě byly online semináře, konference a kongresy těžkou exotikou, neboť jsme drtivou většinu těchto vzdělávacích akcí absolvovali přítomni v místě konání. Od března letošního roku se začaly konference z vám známých důvodů rušit a přesouvat na podzimní termíny, a když už bylo v létě mnohým organizátorům jasné, že ani posunutí termínu o půl roku není řešením, své aktivity začali směřovat do online prostředí.

Na jaře to bylo pár výkřiků do tmy, zato na podzim se s „onlajny“ doslova roztrhl pytel a já pomalu ani nestíhám organizovat čas virtuálních setkání, pracovních schůzek, konferencí a mítinků. Obdobnou renesanci zaznamenalo i školství, kde na jaře vylétlo s online výukou prvních pár vlaštovek a na podzim už u počítačů, tabletů a chytrých telefonů hnízdila většina žactva. Velká výzva to byla nejen pro žáky samotné, ale především pro jejich rodiče a některé pedagogy. Mnozí byli přes svůj odpor k těmto technologiím donuceni jít s dobou a přes prvotní rozpaky a komplikace se po pár týdnech s technikou sžili. Jako matka žáka třetí třídy jsem měla příležitost účastnit se tohoto experimentu a soucítila se všemi méně technicky zdatnými a jazykově vybavenými, pro něž se připojení dítka k výuce stávalo noční můrou. Na druhou stranu tu byla zase spousta těch, co byli ochotni pomoci a zoufalé babičce, která vyfasovala na hlídání dítko i s počítačem, radili, co má zmáčknout, aby nás viděla a my ji slyšeli. Obdobné to je i při ostatních online setkáních, zvlášť pokud se jich účastní starší osoby, které byly až dosud zvyklé na fyzickou účast. Vždy se najde někdo, kdo poradí, pomůže a dosud jsem se naštěstí nesetkala s tím, že by někdo takového člověka za jeho neznalost jakkoli odsoudil, naopak mu všichni ostatní moc fandí a obdivují jeho odvahu do toho jít. 

Problém občas nastává s platformou, přes kterou se online koná. Ve svém počítači a telefonu mám nainstalováno všechno možné, přesto mě občas překvapí požadavek druhé strany. Například pro online vstup na TV Seznam v rámci Puntíkového dne jsem si musela znovu stáhnout Skype, o kterém jsem si myslela, že už ho nebudu potřebovat a se vzpomínkou na lovce mamutů ho před lety zrušila.

Nemůžu říct, že by mi způsob této komunikace nevyhovoval. Nemusím nikam cestovat, někde přespávat, domlouvat hlídání pro děti, chystat jídlo na dva dny dopředu a o pauzách kontrolovat po telefonu situaci na bojišti. Každá mince má však dvě strany. Osobní setkání a navazování nových kontaktů je například u konferencí klíčovou záležitostí. Občas se také stane, že se v jeden den konají dvě akce a vy byste se rádi zúčastnili obou. V reálu to možné není, ale online svět umožňuje i tohle, stačí si jen vybrat, u které z nich nebude vadit, že se na ni podíváte ze záznamu. 

U menších akcí se často požaduje zapnout kameru, u těch větších to žádoucí není, a pokud není zrovna nutné sledovat obrazovku, můžete se na chvíli stát Ferdou mravencem a při takové přednášce třeba vařit nebo žehlit. Když je naopak něco opravdu zajímavé, kouzelným tlačítkem Printscreen si to můžete uchovat na věčné časy. Velké překvapení a mnohdy i zděšení nastává ve chvíli, kdy přednášející požádá o zapnutí kamery, aby se pořídila hromadná fotografie účastníků. To se na monitoru začne objevovat spousta amatérských kadeřníků upravujících si vlasy, obraz se hýbe, protože půlka z nich ještě ladí kameru do správného úhlu, všichni se tváří hrozně v pohodě, protože nikdo neví, jestli zrovna nějaký dobrák nemačká kouzelné tlačítko, a ti, co sedí v pyžamu s natáčkami na hlavě, raději tvrdí, že nemají na svém notebooku kameru. V případě, že vtipálci mezi vašimi rodinnými příslušníky začnou do obrazu za vámi nosit plyšové medvědy a tančit sambu nebo nechcete, aby všichni poznali, že vysíláte z dětského pokoje, kde právě explodovala bedna s hračkami, je velice jednoduché nastavit za vámi pozadí a rázem vysíláte z hor nebo příjemné kavárny. 

Setkání a konference v naší mateřštině probíhají vcelku bez problémů, a když už nějaký nastane, je spíše technického rázu. Ovšem při setkáních v rámci Evropy, případně s účastníky z celého světa dochází i ke zvláštním momentům. Je totiž velký rozdíl, kdo k vám anglicky právě promlouvá. Někdy se člověk v závratném tempu rodilého mluvčího ztratí, u Francouzů a Italů mám občas problém identifikovat v jejich projevu angličtinu a jen díky prezentaci tuším, o čem je právě řeč. Při mezinárodních setkáních se přednášející například těší na oběd, zatímco já právě dovečeřela a zmuchlaná a rozcuchaná účastnice z Austrálie se moc omlouvá za svůj vzhled, protože jsou u nich tři hodiny ráno a ona kvůli mítinku zrovna vstala. Nicméně všichni si udělali čas, abychom se společně sešli a diskutovali o aktuálních tématech, předali si informace a vyměnili zkušenosti. 

Už se moc těším, až si zase budu moci s některými potřást rukou osobně a ne se pouze zdravit virtuální emotikonovou pacičkou, až si dám o přestávce dobrou kávu a koláček s někým, kdo se zajímá o podobnou problematiku jako já, a nepoletím vyndat prádlo z pračky a nádobí z myčky, až si na sebe vezmu nějaké pěkné šaty, které zatím smutně visí na ramínku, protože nikdo přece nevidí, že zase sedím u počítače v teplákách. 

Koronavirus byl určitým katalyzátorem vzniku těchto online akcí, seminářů, přednášek a konferencí, k nimž bychom v průběhu let postupně stejně dospěli, jen to bylo trochu rychleji a ve větší míře, než si někteří představovali.

Buďme tedy stále ve střehu, jděme s dobou, ale nezapomínejme na důležitost osobního kontaktu, kterému bohužel momentální situace moc nepřeje.

Vaše sestra v akci spolku Revenium

Gábina Doleželová

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Gabriela Doleželová

Gabriela Doleželová

Jsem zdravotní sestrou v neustálé akci. Sama nejsem pacientkou, nýbrž rodinným příslušníkem pacientů a pomáhám lupénkářům prostřednictvím pacientských organizací nebo v rámci vzdělávacích akcí pro odbornou i laickou veřejnost. Svěřené úkoly se snažím plnit do puntíku (Puntíkový den), šlapu do pedálů a ráda si poskočím (instruktor spinningu a jumpingu). Baví mě práce s dětmi, a to nejen těmi mými.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!