Volby jsou jeden z mála životních okamžiků, kdy si připadám důležitá. Stát mě potřebuje, kandidáti mě potřebujou. Úžasná iluze. A pár paradoxních poučení navrch.
Nechoď a budeš za hvězdu
Že já se furt bojím toho, že kvůli chůzi, počasí, dopravě nebo kombinací všeho zmíněného někam nedolezu včas. Mohla bych si z toho udělat obchodní značku – pokud se někam nedostavím, je to proto, že mám nakročeno k tomu být státník nebo státnice. Určitě tím něco sleduju. Nebo nesleduju. Možná jsem za to někomu něco slíbila. Chci vyvolat punc exkluzivity. Anebo ještě líp – nepřišla jsem, protože pomáhám lidem. Že kvůli tomu z jiných lidí dělám blbce, to je věc zcela nepodstatná. Oni se mnou totiž mluvit musej, oni mě potřebujou, protože jinak je to kampaň.
Hlavně se cvakni s někým slavným
Kolik fotek vedle politicky činných lidí máš, tolikrát jsi člověkem. Co na tom, že tohle má v životě váhu přibližně do konce druhého stupně základní školy. Za všechno stejně může někdo jinej a je potřeba to do hlav a displejů lidu vštěpovat od mládí.
Říkej si, co chceš, jsi přece v prime timu
Fakt jsem měla za to, že vystoupení před lidmi by mělo být srozumitelné, stručné a k věci. A ono ne. Je naprosto legitimní mluvit jako pod vlivem návykové látky, přeskakovat z tématu na téma a pozurážet řadu kolegů prostě proto. Aha, tak proto Ba…, no nic. Tady bych uvítala simultánní překlad do češtiny, případně náhlou dlouhou poruchu signálu. Třešničkou na dortu je ubezpečovat diváky, že jde o fantastický výsledek, a mít přitom za sebou podivnou blonďatou stafáž, která působí zdeptaně, až apaticky. Jsem nejlepší, protože to říkám, ať už to vypadá jakkoliv.
Suma sumárum – neberte se tak vážně, udělají to za vás jiní, co tlačí úroveň komunikace na hranu absurdna a říkají tomu promyšlený marketing a kult osobnosti. Aspoň že sem občas odjinud prosákne slušnost, věcnost a úsporný humor.
Někdy to beru jako estrádu, ale vlastně mi to dost vadí. Vadí mi nevyzpytatelnost, kamarádšofty a to, že i špatná reklama je reklama. Vadí mi, že demagogie se logikou vyvrátit nenechá. Vadí mi, že volby může ovlivnit i to, jestli si pouštíte Českou, Novu, nebo nic. Vadí mi, že tu emoce působí nepřirozeně. Vadí mi, že nemůžu zcela ignorovat ty, co mě prokazatelně připravujou o kyslík a o radost ze života. Vadí mi, jak plná toho jsem, protože to neodpovídá tomu, jak málo to ve finále ovlivním.
Měla bych si zvyknout, v životě si stejně volíme furt, jen víc nenápadně. Akorát tam už je s urnou v místnosti sakra pozdě.
Foto: Pixabay
