Vítek Kettner je relativně novým členem redakce Inspirante, zastává roli IT technika a zároveň má zkušenost se schizofrenií. Právě té se bude věnovat první díl nového seriálu článků o duševních nemocech, který pokaždé přinese dva texty: profilový rozhovor pacienta a informativní článek s vyjádřením odborníků. Vítek se sám nabídl do role prvního „zpovídaného“ a já mám radost, že jsem si s ním mohla popovídat o schizofrenii a duševním zdraví, vědomí a psychiatrii, ale také o koníčcích a naději.
S Vítkem mám domluvenou schůzku jedno úterní odpoledne a ještě předtím, než náš rozhovor začne, mi hezky nahraje na první otázku – posunul totiž čas meetingu o půl hodiny kvůli rozdělané práci a já se hned zajímám o jeho schopnost koncentrace na dvě rozdělané věci současně a souvislost se schizofrenií. Jak je to s oním hojně skloňovaným multitaskingem? „Nemám problém s ,přepínáním‘, ale radši se soustředím na jednu věc, nerad dělám dvě najednou,“ odpovídá. „Ale problém mi dělá, že když jsem unavený, nedokážu přepnout tak, aby mi to dělalo radost. Například když musím rychle během rozdělané práce někam přeběhnout – třeba odejít do kuchyně umýt nádobí, vyluxovat podlahu, vyndat prádlo z pračky a podobně, to mi nedělá dobře. Jsem nerad, když musím jednu rozdělanou práci opustit a začít dělat něco jiného, v čem nejsem úplně ponořený.“
Ptám se, zda si myslí, že jde o projev nemoci. „V mém případě bych to nemoci nepřipisoval. Myslím, že je to individuální a každý to může mít jinak. I člověk, který nemá žádnou diagnózu, má jiný rytmus, nemusí mu to dělat dobře,“ odpovídá Vítek a dodává: „Samozřejmě záleží na tom, jak má člověk nastavenou medikaci. Pravda, někdy pociťuji deficit v krátkodobé paměti – například se mi hůř počítá z hlavy, to jde ztuha. Ale opět nevím, nakolik je to záležitost nemoci samotné a nakolik jsou to léky.“ Právě psychofarmaka jsou u schizofrenie velké téma. Mnohdy trvá dlouhou dobu, než pacient najde tu správnou kombinaci, která mu vyhovuje. „Užívám kombinaci léků a mám dvoje antidepresiva – jedno je spíše povzbuzující, druhé na úzkosti. K tomu mám neuroleptika. Medikaci mám s doktorkou nastavenou tak, že jsem schopen dlouhodobě fungovat, a když s léky nehýbu, tak je to v pohodě, jsem v remisi a dobře ošetřený. Musel jsem s tím však hodně experimentovat, laborovat, až tak, že jsem se dostal pod hranici únosné, udržující dávky. Ale benefit je zase v tom, že můžu mít tu dávku opravdu minimální. Takže mě léky už neomezují vedlejšími účinky,“ shrnuje Vítek.
Tendence pacientů se schizofrenií hýbat nastavenou medikací bývá poměrně častá právě kvůli nepříjemným vedlejším účinkům. Bohužel to vede k opakovaným hospitalizacím. I to byl případ Vítka. „Měl jsem čtyři psychotické ataky, z toho třikrát jsem byl hospitalizovaný. Kromě první ataky před 20 lety, kdy jsem ještě studoval a spouštěčem byla především dlouhodobá psychická zátěž, to vždy zapříčinily pohyby s medikací. Teď mám velké poučení – neexperimentovat a nevysazovat. Už kvůli rodině, pro kterou to bylo velmi obtížné.“ Dokáže vůbec pacient v akutní fázi svého onemocnění najít oporu ve svých blízkých? Vítek se domnívá, že těžko; deficit vidí především v institucionální péči, kdy sice dostanete účinné prášky, čímž se problém „zamete pod koberec“, ale jen prášky nejdou k jádru věci. Psychoterapie, kterou několikrát absolvoval, pomáhá zase až po zaléčení medikací. To, co by doopravdy potřeboval, je psychoterapeutická podpora v akutní, nejvíce bolestné fázi schizofrenie, například pomocí otevřeného dialogu s terapeutem.
Psychotická ataka totiž bývá těžko srozumitelná pro jedince samotného, ale i pro jeho okolí. U každého přitom projevy mohou být různé. Vítek popisuje jako signifikantní především intenzivní strach, ale také pestrost prožitků. „Je to zvláštní komplex různých věcí. Ty se dají popsat medicínsky, ale subjektivně je to pocit, že se ti mění svět před očima. Jako bys komunikovala nebo byla víc napojená na vnější svět – a ten jako by reagoval na tebe. Máš pocit, že něco uděláš, něco si pomyslíš a ono se to vrátí zpátky. Jde o jakousi ,hru na vzkazy‘ se světem. Průvodním jevem tohoto asi mého nejhlubšího zážitku je obrovský strach, protože nevíš, co se to vlastně děje – nejistota, strach, panika, jako bys dostala obrovskou moc, zázračný proutek a mávnutím mohla měnit věci ve vnějším světě.“ Psychologické symptomy se často projevují i psychosomaticky, tedy na úrovni těla. U Vítka to byl především třes, připomínající procházení elektrického proudu nebo jakési energie. „V takovou chvíli vůbec neplním roli nějakého uklidňovače, roli, kterou od vás okolí očekává, že budete pevný bod, předvídatelný, co plní svoje povinnosti. A když to najednou není, tak je problém,“ svěřuje se Vítek, který je otcem malého syna.
Právě rodina je jedním z jeho důležitých opěrných bodů. Věnuje se také meditacím mindfulness nebo četbě knih; řeč přišla na knihu rozhovorů s názvem Vědomí a realita se známým českým psychiatrem Jiřím Horáčkem. Tento odborník na slovo vzatý, co se týče výzkumu mozku, se zabývá rovněž potenciálem psychoaktivních látek v léčbě duševních nemocí a Vítek se během našeho povídání zmínil, že jako se v bezpečném prostředí podává dnes například ketamin nebo psilocybin k léčbě deprese, stejným způsobem by si představoval onu již zmíněnou „bezpečnou podporu“ v akutní fázi psychózy. Jak však říká v závěru našeho povídání, má hodně dobrých důvodů věřit – a my si pod tím můžeme představit třeba entitu, která nás přesahuje, která nám dává naději a sílu se nebát i v těch nejtěžších chvílích, které schizofrenie přináší.
Foto: pixabay.com & rodinný archiv
Z výletu na zámek v Českém Krumlově V zámeckých zahradách v Českém Krumlově Obecně nejoblíbenější společenská místnost v léčebně – kuřárna
