Snad každý si čas od času poznamená nápady, myšlenky a pocity, minimálně úkoly a plány. Někdo holduje svěřování tajností deníku, jiný otiskne osobnost a fantazii do literárních dílek a útvarů. Jen tak, na pohodu a pro radost. Ovšem jak přijde řeč na termíny a obživu, to je rázem jiná čtverylka!

Je to tady! Blíží se den odevzdání zadaného textu, možná už včera bylo pozdě, ale před očima poblikává pouze značka kurzoru a svítí prázdná stránka otevřená v počítači. Hlavou pluje leccos, jen ne to, co by se dalo publikovat. Jediná věta nedává kloudný smysl, důvtip vyšuměl. 

Takhle by to nešlo. Sebetrýzeň tentokrát na růst produktivity vliv mít nebude, lámání rekordů se nekoná. Pro jistotu uložím notebook do police a sebe do postele. Prohřeji se, dám si šlofíka, to by bylo, aby se závity po odpočinku nenastartovaly! Nenastartovaly. 

Zvelebím něco doma! Nebo si vyjdu na procházku. Až se tělo unaví, dodá mozku signál, že má začít fungovat na plné obrátky pro změnu on. Když jej poškádlím vůní a chutí kávičky, inspirace a slova se přiřítí jako lavina. Hlavně klid.

Hodina hodinu míjí a pohled do diáře už zrovna uklidňující není. To bude ostuda! Slíbila jsem oduševnělý výkon a ještě oduševnělejší výsledek snažení, jenže jako by mi talent i rozum zasádrovali. Nezbývá než to nechat na další den. Prostě se na to v noci pořádně vyspím, žádné troškaření. Ráno moudřejší…

Tak krásně jsem se zachumlala! Našla jsem si objímající peřinový důlek, kde mě nic netlačí, nebolí a netrápí. Pluji si ke břehu, kde rozdávají sny, jsem úžasně uvolněná. Oddychuji a vzdaluji se realitě. Najednou to přijde! Blesk, vnuknutí, restart! Závity jedou na plné obrátky, píšou odstavec za odstavcem takovou rychlostí, že než stihnu otevřít oči, nedej bože popadnout blok a tužku, mají ve všem jasno a práci hotovou. 

Chytnu-li slinu i sílu ve tři ráno, nastává šrumec a dilema. Mám opustit vyhřáté hnízdečko a zapomenout na snění, když je tu taková šance? Ráda bych hodila slinu maximálně tak na polštář, ale pokud nevstanu, vše zaspím a ráno zase nebude nic. Taková škoda… 

Láska k psaní a práci vítězí. Pěkně rozsvítit lampičku a pustit se do akce! Vždyť je to úplně jasné, co na tom bylo těžkého, kde byl zádrhel?

A takhle to většinou chodí. Přestat tlačit na pilu, zápasit s vlnami oceánu i se sebou a ono to přijde! Vlastně je to úplně stejné, jako je tomu běžně v životě. Jen proto, že něco trvá déle, neznamená, že se to nechystá.

─ Nic není pro umělecké tvoření tak příznivé jako řada rozptýlení, která nemají s uměním nic společného. Odilon Redon

─ Miloval literaturu, ale ne zase natolik, aby sám nepsal. Alexi Andrejev

Foto: Pixabay

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!