Plánuji si vždy pečlivě seznam toho, co chci udělat. Ti, co mě znají, vědí, že mi to vždycky trvá hrozně dlouho. Tedy přesněji – trvá mi realizace těch velkolepých plánů. Tito blízcí lidé ale také vědí, že za mým přístupem „na všechno dost času“ není lenost, nýbrž přehnaná úzkostlivost. Já se prostě bojím, že vše dopadne špatně. A proto chci mít vše dokonalé, abych tomu předešla. Což v reálném světě nejde. Ale v tom imaginárním ano. A co jde určitě v obou světech, je zbláznit se z toho. Překvápko? Ani ne.
Okolí se však podivuje poměrně často. Protože já zvládnu chodit na pivo a hýřit vtipem, na svoje spolubydlící jsem vždy maximálně milá a telefonáty s úřady vyřizuji více či méně v pohodě – když se k tomu dokopu. Ovšem jakmile zalezu do svého pokoje, propadám trudomyslnosti, úzkosti a smutku. Na stole se válí použité nádobí, na ramínkách oblečení, co už by sakra potřebovalo vyprat, a o prachu ve skrytých záhybech skříní ani nemluvím. A to je právě ono. My nemluvíme o prachu usazeném v nás samých. Od druhých vyžadujeme pozornost a lásku a nasazujeme si masky, abychom toho docílili. Jdeme radši na víno do baru nebo spamujeme kamarády zprávami na Messengeru. Pořád potřebujeme něco dělat, s někým se bavit a nezáleží, jestli jste workoholik nebo extrovert. Jste především člověk. Člověk, co má rozum i emoce. A tyhle dvě mršky se spolu moc nekamarádí.
Já jsem si o sobě vždycky myslela, že jsem rozumná, trpělivá, vstřícná. Teď už jsem jiného názoru. Uvědomuji si, že jsem velmi citlivá, vznětlivá a nedělá mi problém někoho urazit, když mě na dotyčném něco vadí. Ale není to moc vidět. Protože mám tu masku. A nesundávám si ji moc často. Ani sama před sebou, natož třeba před mým příliš hlučným spolubydlícím. Takže to nejčastěji dopadá tak, že tiše „trpím“. Upadám do pasivity, úzkosti a strachu. Myslím, že tento problém se často dotýká duševního zdraví. Balancu mezi představami, očekáváními, přáními a světem venku, druhými lidmi, reálnou interakcí. Je to taková sinusoida. Jednou nahoře, jednou dole. Nejtěžší je jít rovně a neuhnout z cesty. Pořád se rozptylujeme okolními stromy a to, že nás bolí nohy, se dozvíme až se zpožděním.
Ale metafory ani hlubinné analýzy za vás ještě nikdy byt neuklidily. Takže vypínám počítač a jdu si místo nákupního seznamu psát seznam dárků k Vánocům. Můj momentální favorit jsou šachy. Třeba jednou budu pořádat šachové turnaje u sebe doma. Třeba mě to donutí konečně uklidit. Ale Vánoce jsou ještě daleko!
Foto: Pixabay
