Blíží se moje neoblíbené roční období: zima. Pravda, upršený podzim také dvakrát nemusím, ale kvůli těm krásným romantickým barvám listí mu to jsem schopna odpustit. K čemu jsem však nelítostná, je chladný, zachmuřený a sterilní sníh, připomínající barvu nemocnice. Nemám ráda zimu. O to víc ve městě, kde se průzračná bílá mění v zažloutlou břečku. Na lyže mě také dvakrát neužije, takže se nemám proč z tohoto období radovat. Mám pocit, že i můj mozek se stahuje do zimního spánku jako medvěd a nejraději by byl celé ty měsíce zalezlý v posteli s šálkem černého čaje. Nutno podotknout, že taková nálada je mi vlastní po celý rok. V zimě se však viditelně násobí. Zima mi připomíná mrtvo, prázdno, sterilno, nelibost. Kdyby bylo po mém, žila bych celý rok v létě, koupala se v moři a nechala se hřát božským sluncem. Jako Středoevropanka si tedy celoroční život u moře nedokážu představit, minimálně bych si na něj musela zvyknout. Ale rozhodně je to pro mě lepší vyhlídka než zima a sníh. Jelikož chodím s rozlitým mlékem, pojďme se nad to trochu povznést.
Ráda si všímám zálib druhých lidí, jejich nátury. Mám kamarády, kteří zimu, déšť a sníh milují. Milují se zachumlat do svetru s čajem, milují to nevlídno, tu šeď. Je v tom neodmyslitelně notná dávka romantiky. Kdybych tento fakt měla vzít doslova, tipla bych si sama u sebe také zálibu v zimě. Ale člověk rád vzdoruje poučkám a jeho povaha je mnohem složitější. Považuju se za romantického člověka a ano, svetr a čaj mají něco do sebe. Přesto neodolám teplému slunci a celkově veselé, uvolněné náladě, večerním srazům u řeky a rozevlátým šatům. A to mám dny, kdy nevylezu z postele a ten svetr mám na sobě celý den jako v zimě. Zkušenost mě učí, že člověka nejde zařadit do jedné škatulky podle nějakých teorií (se vší úctou k nim, jsou nutné a potřebné pro naše poznání). Je to podobný příměr jako psychologická věda a klinická psychologie v praxi. Nějaká témata se zkoumají teoreticky a některá se praktikují přímo v životě, například psychoterapie. A já budu asi vždycky spíše na straně té praxe. Je mi to bližší. Přijde mi to rozmanitější. Stejně jako roční období. A tak to má být. Po pádu přijde zase vrchol a z chladného sněhu se zase vyklube hřejivé slunce. Těším se na to.
