Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Blíží se moje neoblíbené roční období: zima. Pravda, upršený podzim také dvakrát nemusím, ale kvůli těm krásným romantickým barvám listí mu to jsem schopna odpustit. K čemu jsem však nelítostná, je chladný, zachmuřený a sterilní sníh, připomínající barvu nemocnice. Nemám ráda zimu. O to víc ve městě, kde se průzračná bílá mění v zažloutlou břečku. Na lyže mě také dvakrát neužije, takže se nemám proč z tohoto období radovat. Mám pocit, že i můj mozek se stahuje do zimního spánku jako medvěd a nejraději by byl celé ty měsíce zalezlý v posteli s šálkem černého čaje. Nutno podotknout, že taková nálada je mi vlastní po celý rok. V zimě se však viditelně násobí. Zima mi připomíná mrtvo, prázdno, sterilno, nelibost. Kdyby bylo po mém, žila bych celý rok v létě, koupala se v moři a nechala se hřát božským sluncem. Jako Středoevropanka si tedy celoroční život u moře nedokážu představit, minimálně bych si na něj musela zvyknout. Ale rozhodně je to pro mě lepší vyhlídka než zima a sníh. Jelikož chodím s rozlitým mlékem, pojďme se nad to trochu povznést.

Ráda si všímám zálib druhých lidí, jejich nátury. Mám kamarády, kteří zimu, déšť a sníh milují. Milují se zachumlat do svetru s čajem, milují to nevlídno, tu šeď. Je v tom neodmyslitelně notná dávka romantiky. Kdybych tento fakt měla vzít doslova, tipla bych si sama u sebe také zálibu v zimě. Ale člověk rád vzdoruje poučkám a jeho povaha je mnohem složitější. Považuju se za romantického člověka a ano, svetr a čaj mají něco do sebe. Přesto neodolám teplému slunci a celkově veselé, uvolněné náladě, večerním srazům u řeky a rozevlátým šatům. A to mám dny, kdy nevylezu z postele a ten svetr mám na sobě celý den jako v zimě. Zkušenost mě učí, že člověka nejde zařadit do jedné škatulky podle nějakých teorií (se vší úctou k nim, jsou nutné a potřebné pro naše poznání). Je to podobný příměr jako psychologická věda a klinická psychologie v praxi. Nějaká témata se zkoumají teoreticky a některá se praktikují přímo v životě, například psychoterapie. A já budu asi vždycky spíše na straně té praxe. Je mi to bližší. Přijde mi to rozmanitější. Stejně jako roční období. A tak to má být. Po pádu přijde zase vrchol a z chladného sněhu se zase vyklube hřejivé slunce. Těším se na to.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!