Vždycky si myslela, že jí se to stát nemůže.
Filmy o týraných ženách měla za něco mezi pohádkou, detektivkou a romancí. A na ty podle skutečných událostí koukala soucitně, ale dost vyjeveně. Nechápala, čemu ty holky vlastně věří, nechápala, že okolí dokáže přihlížet proměně v ustrašenej uzlíček nervů, nechápala, kolik je v tom lži a čekání na něco, co nikdy nepřijde a možná ani nikdy nebylo.
Už to chápe.
Potkala ho v době, kdy se jí nedařilo. Byla tehdy fest unavená, změny dělala jenom proto, aby jí nebylo hůř, ale nic moc dobrýho, natož efektního jí nepřinesly. Navíc se jí na ně nikdo neptal, vždycky totiž víc naslouchala, než vyprávěla, takže nikdy nebyl ten správnej čas to otočit a říct hele, nějak ztrácím jiskru, něco se se mnou děje. Navíc to nebylo žádný drama, jsou horší věci, že jo. Kdo není unavenej, že jo.
Styděla se a měla pocit viny. Připadala si k ničemu. A přesně v tu chvíli se jí do života nacpal on.
Nedokázal z ní spustit oči a vlastně ani ruce, zajímal se, poslouchal, dokázal se jí vlichotit do přízně. Potřebovala slyšet, že je skvělá ženská, krásná, chtěná, dobrá právě tak, jak je. S ním to měla. Nabízel jí pomoc, ujišťoval, nenechal jí vydechnout, byl pořád s ní. Chtěl ji mít jenom pro sebe, aby ji mohl hýčkat.
Tak tomu říkal on. Dopisy, zprávičky, kytičky, randíčka, jsi moje bohyně. Možná toho všeho bylo až moc, ale za trochu lásky šel bych světa kraj, že jo. Jenže pak dostala zánět a nemohla s ním spát. Vzal si, co chtěl i tak. Jako chlap to přece potřebuje a ona by to měla pokládat za čest. Nedokážu ti odolat, lásko, to musíš chápat, lásko.
Nechápala. Ale komu to měla říct? A co vlastně? Vždyť to bylo její tělo! Ale taky její chlap. Nic, jen zavřít oči a vydržet, pak bude zase milionovej. Vidíš, kytičko, a je to. Zase se styděla a měla pocit viny.
Když zjistila, že to nepotřeboval jenom od ní, začal ji uplácet dárkama a slibama. A jen tak mimochodem jí v kuchyni vysvětlil, že je vlastně dokonale zbytečná. Úplně tichým hlasem, s mírným úsměvem a hlavou jen pár centimetrů od ní, s rukama hodně pevně sevřenýma kolem těch jejích. A potom ještě tolikrát. Nesnesitelně pomalu a důrazně. Jasně, podvádět se nemá, ale cos v poslední době udělala pro to, abych si tě vážil? Pořád jenom něco meleš a chceš, kdo by tě živil. Kdybys mě neměla, shniješ tady. A nebul furt.
Bulela a věděla, že tohle je sakra špatně. Jenže se bála, že na těch jeho kecech něco je. Mátlo ji, že když spolu byli venku, byl galantnost sama, tu domácí obludu nepřipomínal ani z rychlíku. Začínala bláznit, strašně se jí stýskalo po tom bejt jeho kytička, možná nevyzkoušela všechno. Přece ženská musí něco vydržet, že jo. A nebejt tak náročná, že jo.
Zavíral ji, rozbíjel věci, budil několikrát za noc, věděl, kde a s kým je, vyprávěl jí o jiných a o tom, jak ji doma drbou. Byl okázale společenskej. Chtěl, aby se začala jinak oblíkat, malovat nebo chodit bez kalhotek. Nikdy ji nepraštil, ale dokázal zařídit, aby se bála pomyslet na něco hezkýho nebo aspoň normálního.
Když ho vyrazila, vlezl jí do sklepa a zkoušel tam přespávat. Styděla se, strašně se styděla. Byl nalitej, styděla se, byl hlasitej, styděla se, honil ji po ulici, styděla se. Ona, ne on! Ne že by byli vždycky beze svědků, ale tak kdyby se něco dělo, myslím opravdu dělo, tak by to přece někomu řekla, ne?
Ale copak lidi do sebe kérujou? Tak se hádaj, má bejt? Všude je něco. Není madam trochu hysterická?
Tak vidíš, kytičko. A nebul furt.
Věnováno všem, které někdo zkoušel vyrvat i s kořenama a přesadit je do úplně špatnýho příběhu.
Nedávejte se všanc, byla by vás škoda. A nebojte si říct o pomoc. Klidně na Valentýna.
I ty, kytičko. Zvládly to jiné, zvládneš to taky. Nevěř mu, že tě nikdo nemá rád a že jsi vlastně plevel. V mým květníku je pro tebe vždycky místo. Sama nezůstaneš.
Foto: Pixabay
