Stojím v městském infocentru a prohlížím si letáčky. Máme tu výlety na kole, poznávání vína, kam s dětmi, turistiku pro seniory a výlety pro osoby s handicapem.
Ááááá. Okamžitě mi naskakuje husí kůže.
Nejsem osoba. Osoba je úřednickej konstrukt. Osoba je termín do jinak naprosto odosobněných a nudných textů. Ty jsou korektní až na půdu, ale života v nich není ani za mák. Člověk se stane jen víc nebo míň otravnou položkou, kterou je třeba nějak obstarat podle výše dotace. Pokud se v rozpočtu na „osoby s handicapem“ nedostane, nikdo neví, co dál. Když jo, neví to taky, protože není dost času, praxe ani odvahy.
Tak se zamyslí a do infostánku vymyslí kluzkej nájezd bez zábradlí a lejstro.
Lejstro, na kterém jsou panoramata a pár pozitivně laděných odstavců, že „osobu s handicapem“ je možno vyvést tam nebo onam a pár kilometrů ji na zpevněné cestě bezpečně venčit. Centrum a obvyklé památky jaksi nejsou bezba, takže sorry, ale v přilehlých vískách je mezi polem a kapličkou přece taky krásně. Auto, prosím, vlastní a šup se luftovat mimo zorná pole běžných, tedy historie, kol a kávy lačných návštěvníků.
No to jsme si pomohli, to už tady přece kdysi bylo.
Pokud sem tam někdo ve městě připustí, že turista může mít nějaký handicap a není úplně v pořádku ho z prohlídek a priori odsouvat jinam, zamyslí se podruhý a dá zettépkům vstup na památky a různé atrakce s velkou slevou nebo zadarmo.
Tím si nepřímo zajistí i to, že se nebude do prohlídky mluvit a vyžadovat něco dalšího, neplatit je přece nejvíc. Chápu, že pro ty, co solí, ledva někam vkročí, je úleva lákavá, jenže pro vás je sleva další možností k tomu, co už máte. Ale co kdybyste prohlídku sami nezvládli a s dopomocí jen tak tak? Mít něco zadarmo a nemít si to jak užít je na houby. A ještě to posiluje obraz „osob s handicapem“, o které se stát hezky stará a dotuje je. Děkuju pěkně.
Nepotřebuju držhubný a chlácholivý letáčky. Potřebuju informace a možnosti víc na míru. A za ně si klidně zaplatím.
Proč se u památek běžně neuvádí, jak dlouho trvá prohlídka, jestli se během výkladu dá posadit, kolik je tam jakých schodů, jestli je tam výtah, zábradlí, prahy nebo jaký je povrch? Proč není častější mít k dispozici třeba parkování, doprovod, služební vchod, erární vozík nebo mít možnost jít s průvodcem jako první, aby člověk s jazykem na vestě skupinku ostatních pořád jenom nedobíhal? A kde se dozvím o přístupnosti a podobě záchodů? Jak to, že je in mít piktogram o eko ladění nebo vstřícnosti vůči dětem a zvířátkům, ale info o podobě interiéru pořád chybí?
Je to pohodlný.
Vymyslet letáček, vytyčit bezpečnej prostor a zařídit slevu je pohodlný, rozhodně víc než začít se všemi těmi lidmi s handicapem a bariérami opravdu zabývat a brát si příklad z měst a zemí, kde to dobře funguje. Komu by se chtělo.
Navíc se to takhle dělalo vždycky… Vida, tak přece jen nějaká historie!
Foto: Pixabay
