Loni na jaře jsem napsal dva sloupky o škodách, které na naší zahrádce a později i předzahrádce působí čuvačí slečna Julka.
Ta nakonec dosáhla svého. Pro letošek jsme se rozhodli zahradničení přerušit. Vedly nás k tomu už zmíněné loňské zkušenosti s neustálým montováním dalších a dalších provizorních zábran, kterými jsme zvýšili výšku plotu až na 115,5 centimetru. Když se i přes tuto výšku čuvačice přenesla skoro bez rozběhu, rezignovali jsme.
Naše váhání při letošním brzkém nástupu jara, jestli to nakonec přece jen nezkusit, rázně uťaly vzpomínky na srpen minulého roku, kdy jsme chtěli před psiskem ochránit dozrávající rajčata. Tehdy jsem si připadal jako rozhodčí na závodech ve skoku do výšky, který úspěšným skokanům postupně navyšuje laťku na stojanech. Sotva jsem přidrátoval na horní část plotu prkno, psisko v nestřeženém okamžiku přeskočilo další postupnou výšku. Tak holt musíme počkat, až čuvačice zestárne nebo ztloustne.
Kromě občasného zlobení z ní ale vyrostl docela pohodový parťák na procházky. Obzvláště ráda má posezení na venkovní terase. Ve chvíli, kdy se na stole objeví talíře s obědem nebo večeří, nenašli byste na světě vděčnějšího čtyřnohého miláčka. Protože už však získala i zkušenosti, lísá se v té chvíli hlavně ke mně, protože zbývající členové rodiny se o své porce odmítají dělit.
Ale nemohu zatajit, že chování naší čuvačice se v některých rysech výrazně liší od jejích předchůdců. Stejně jako oni sice vyštěkává hlavně na cyklisty nebo když někdo projíždí podél plotu na skateboardu. Ale má i jednu vlastnost, kterou naši dřívější psí hlídači neměli. Nevím, jak tento rys její povahy pojmenovat, možná by se dalo uvést, že je to chorobná zvídavost, hraničící se sklony ke špionáži.
Když jsem Julku poprvé uviděl v pozici číhající pavlačové drbny opřenou o zídku u schodiště, jak vyhlíží, kdo to právě kráčí Keltičkovou ulicí, nevěřil jsem vlastním očím. Hned jsem ji chtěl vyfotit, ale zbystřila mě v okně, trochu stydlivě dala přední tlapy z okraje terasy a odběhla pryč. Nakonec se nám se synem pár fotografií povedlo udělat.
Jak jsem předevčírem ráno zjistil, stejně bedlivě hlídá i dění v naší domácnosti. Chystal jsem si v kuchyni snídani, volské oko na pánvičce lákavě vonělo, ale potřebovalo ještě minutku. Tak jsem odhrnul záclonu, abych se podíval trochu do přírody. (Pro přesnost musím vysvětlit, že i z této strany vedou do našeho domu schody). A nevěřil jsem vlastním očím. Na nejvyšším schodu stálo naše psisko, přední tlapy opřené o fasádu a hlavu natahovalo směrem k oknu, jak jen mohlo, aby dohlédlo až na sporák a snad i do té pánvičky.
P.S. Po této zkušenosti už jsem přešel na studené snídaně. Z chladničky si vytáhnu jogurt a nosím si jej do pokoje. Závěsy rozhrnuju až poté, co dosnídám. A kafe, to si chystám už večer a piju je ráno studené. Mám obavy, aby „pavlačová drbna“ někomu nenahlásila mé prohřešky proti životosprávě.
Foto: autor
