Vcházím do banky a ostraha zpozorní. Má proč, nosím ortézu, abych pod ní pašovala tisícovky. Já to vím, sekuriťák taky. Jakmile klesnu na beztvaré a zoufale nepohodlné sofá, protože tady se investuje a nezevluje, on má co dělat, aby nezačal leštit pistoli. A když se mě ujme pracovnice pobočky, přikvačí k ní druhá, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Se mnou v pořádku, jestli jako dámu v kostýmku nějak neohrožuju. Odolám nutkání postavit je obě do pozoru jenom proto, že to sama neumím. Já dát ruce vzhůru a pustit se opory, ležím hned. A vůbec, odkdy mají postižení penízky na něco jinýho než na kindervajíčka? Takže za tím musí vězet něco víc… Co na tom, že by mě coby banditu s přehledem zastavila fotobuňka nebo kabel na zemi. Nezkusíš, nevíš.
Vcházím do drogerky a ostraha zpozorní. Nemá proč, jsem zrovna bez ortézy, ale nejspíš vypadám rozježeně, jakože na hřeben nemám a potřebuju si šňupnout aspoň suchej šampon. Už si to neberu osobně a zkouším mást nepřítele tím, že nosím nóbl šaty, jenže jsem se v buse opřela o vnitřek dveří. V tutéž chvíli přichází starší paní o berlích a muž v uniformě je zmaten. Už nás má v kšeftu dvě, z toho jedna přes zadek černej šlic, to je znamení! Si piš, hombre, bude loupež století. Babička prchne s indulonou v zubech a následně na bradě a ve výstřihu, tahle generace ještě zvládá skousnout kdeco. A já se zapomenu v oddílu s avivážemi, Silanu se děsně stejská.
Vcházím do potravin a ostraha zpozorní. Neví proč, ale dělalo se to tak vždycky. Jdu se osvěžit ke chlaďáku a chlapci zamrzne úsměv. Na krádež filé nebyl školen, navíc si paní drží sáček, divný. Jenže košík na kolečkách s madlem je velmi nestabilní záležitost, proti tomu je nést proviant v náručí a přes rameno vyloženě lábuž. Chlapec otočí hlavu, co nevidí, to neexistuje. A od zítřka bude košíků s madlem dvakrát tolik, uživatele zařadíme do slosování a zahrajeme si o poznávací zájezd do kočárkárny. To by tak scházelo, courat se tu dole bez.
Vcházím do parfumerie a nezpozorní nikdo. Se někdy stává, že nám tu bloudí existence, východ je támhle, madam. Vždyť už jdu. A nešlo by to rychlejc, my jsme imidžovka, víte? Jako pardon, ale nic luxusnějšího tu hned tak mít nebudete. Já jsem fakt křehký zboží a na rozdíl od těch věcí tady nikde dlouho nesmrdím, protože než tam dojdu, už razím jinam, obrně a rychlosti zdar!
Kde se vzalo propojení handicapu se zločinem, nevím, ale tahle zkratka zamrzí. Přitom jinou zbraň než humor nemám. Čím jsem totiž hezčí, lepší, zdravější, cajk, tím víc jsem většinou podezřelá. Auvajs.
Dámy prominou, ale žádná smažka ještě nevtrhla do krámu s dutýma berlema nebo s chodítkem, spíš zkusí smažku psa, ale ten se jako kriminálně asistenční neosvědčil. Přívrženci alkoholu se zase většinou kymácejí a kácejí jinak, přesto jsme často v jednom pytli všichni. Když to musí bejt, tak na identikit jsem hezčí zleva a zkusím se už neptat, jestli máte z prodeje procenta.
Ale i tenhle vtípek mě přešel, když mi jistý starší pán při charitativním dni vetknul bez ptaní do tašky dva sáčky těstovin a mlíko s účtenkou, ať se taky poměju. A jeho žena se mě pak starostlivě zeptala, kde mám kamarády a paní vychovatelku. Vysublimovali s pocitem dobra spáchaného na viditelně němé a zaražené zákaznici, kterážto pak užasle přidala dalších pár věcí a dala to všechno do potravinové sbírky. Holt ani ty invalidi už nejsou, co bejvali.
Tak si na nás dejte bacha.
Foto: Pixabay
