Edita Janková z ostravského Tyfloservisu vrací lidi, kteří přišli o zrak, znovu do života. Učí je, jak se pohybovat po ulicích, jak přejít i přes rušný přechod. A jak sama říká, jsou to právě klienti, kteří ji obdarovávají, dodávají energii a motivaci. „Jsou neskutečně stateční, silní a odvážní, když se dokážou a chtějí poprat s tak těžkou životní situací a obstát ve velké životní zkoušce,“ vysvětluje Edita Janková.
Nevidomé jako instruktorka rehabilitace provázíte už přes dvacet let. Jakou školu jste musela vystudovat?
V ostravském Tyfloservisu pracuji už přes dvacet let. Dálkově jsem studovala speciální pedagogiku na Ostravské univerzitě, ale instruktorku rehabilitace ze mě stvořil sám Tyfloservis. Naši instruktoři procházejí velmi rozsáhlým kurzem, aby mohli s klienty odborně pracovat. Kurz Prostorové orientace a samostatného pohybu je nejnáročnější jak pro instruktory, tak při nácviku pro samotné klienty.
Kolik klientů už jste za tu dobu naučila chodit s bílou holí?
Netuším. Ale řekněme, že mnoho desítek. Vycházím z toho, že v průměru pracuji v rámci dlouhodobého kurzu prostorové orientace a samostatného pohybu se třemi až pěti klienty ročně. Nejde vždy o nevidomé klienty, ale například o lidi s těžkou nebo praktickou slabozrakostí, kteří se na zbytek zraku nemohou zcela spolehnout a samostatná chůze bez bílé hole by byla pro ně velice nebezpečná a riskantní. A to nejen pro ně, ale také pro okolí.
Jak dlouho to trvá, než člověka, který přišel o zrak, naučíte jednu trasu? Co je z hlediska toho nácviku nejobtížnější?
To je individuální. Záleží samozřejmě na obtížnosti a délce samotné trasy a také na schopnostech nebo zkušenostech klienta. Ale výuce na konkrétní trase předchází mnoho momentů a osvojení dovedností, které klient musí bezpečně zvládnout, ať už jsou to techniky bílé hole, nebo umět obejít překážku, poznat a využít různé orientační body nebo znaky v terénu, zvládnout přejít vozovku atd. Veškeré získané dovednosti jsou součástí a obsahem kurzu prostorové orientace a samostatného pohybu, stejně tak i nácvik konkrétních tras podle potřeb klienta. Dá se říct, že pokud toto všechno klient ovládá a má dlouhodobé zkušenosti s bílou holí, zvládne si nacvičit krátkou trasu i za jedno setkání.
Vím, že každý klient je jiný. Jako laik bych asi očekával, že obtížnější bude výuka pro člověka, který určitou část života viděl a o zrak přišel později, než u někoho, kdo už se s tímto handicapem narodil.
Opět platí, že je to zcela individuální. Myslím, že znovunacvičování již zvládnuté trasy se děje hlavně v případech málo používaných nebo velice náročných tras. Klient ji využívá minimálně a stane se, že prostě trasu zapomene. Pokud si dovolíme to téma opravdu zobecnit a zjednodušit, bývá obtížnější naučit se dovednosti tohoto typu pro lidi, kteří o zrak přijdou v průběhu života. Nejsou zvyklí zrak kompenzovat ostatními smysly a získávat informace o okolí jiným způsobem než zrakem. Zdravý člověk totiž 80 procent informací získá především zrakem. Samotná výuka se pak může lišit vzhledem k našim osobním předpokladům a schopnostem nebo motivaci, odhodlání, strachu, zdravotnímu stavu celkově. Výhodou v některých situacích při pozdější ztrátě zraku může být představivost. Třeba to, jak vypadá okolí kolem mě, jak vypadají předměty, jak si umím představit vzdálenosti, velikosti, potažmo situace, to může být při samostatné chůzi (a nejen tam) velice ku prospěchu. Nevidomí od narození takto konkrétní představu o věcech nemají, ale také to neznamená, že by jim některé činnosti nutně musely dělat potíže.
Práce, kterou děláte, je velmi náročná. Dávat pozor, aby se klientovi nic nestalo, abyste si byla jistá, že se může vydat do ulic sám. Zároveň to musí být ale hodně pěkný pocit, že děláte něco tak užitečného a prospěšného…
S ohledem na maximální bezpečnost v terénu je občas práce s klienty náročná v tom smyslu, že se nemůžete připravit na veškeré situace, které reálně mohou nastat. Užitečná je každá práce a existuje mnoho dalších profesí, které jsou náročné, zodpovědné, prospěšné a tolik potřebné. Ale mě osobně práce opravdu baví, naplňuje, zřejmě proto jsem nikdy jinou ani nezkoušela. Jsou to však právě klienti, kteří mě obdarovávají, dodávají mi energii a motivaci. Protože jsou neskutečně stateční, silní a odvážní, když se dokážou a chtějí poprat s tak těžkou životní situací a obstát ve velké životní zkoušce. Všichni, kteří se snaží naučit novým dovednostem, cestám a způsobům, jak znovu kvalitně žít, zařadit se a být samostatnými, mají můj obrovský obdiv.
Foto: Kateřina Lapiszová & Břetislav Lapisz
Jak se chodí nevidomým si vyzkoušela i autorka fotografií.
