Barbora Vavřichová je psycholožka, jež své služby nabízí také v rámci ČVUT, věnuje se pořádání zážitkových workshopů a už několik let vede web www.self-care.cz, kde píše články o tématu sebepéče. Vytvořila také Karty sebepéče s návodnými otázkami reflektujícími náš vnitřní život. Myslím, že takové podoby mohou mít i rituály, které v našich uspěchaných životech leckdy chybějí, a tak jsem ji oslovila, abychom si povídaly právě o trávení našeho času trochu ritualizovanějším způsobem, než jsme zvyklí. A probraly jsme i způsoby, jak se častěji během dne zastavovat, tipy, jak rozpoznat manipulativní jednání šarlatánů, či vědomí, že rituály a péče o vlastní duši mohou být dostupné každému.
Psychologové rozlišují tři typy rituálů: rituály všedního dne (ranní káva, sport a jiné), rituály sezonní či sváteční (například Vánoce, Velikonoce) a rituály iniciační a přechodové (třeba maturitní ples). Podíváme-li se na statistiky, zjistíme, že se dnes vytrácejí. Vnímáte úbytek rituálů i u svých klientů v terapeutické praxi?
V praxi jejich úbytek nepozoruji, například ty přechodové typu promoce či svatba tu stále jsou. Ale záleží, s čím to porovnáváme – když rituály srovnáme s dobou před sto lety, tak můžeme říct, že se vytrácejí, statistika to reflektuje. Ovšem já se u svých klientů s rituály stále setkávám, jsou součástí životů většiny z nich. Co se týče rituálů všedního dne, těžko se mi porovnávají s tím, jak často a v jaké podobě probíhaly v minulosti; dokážu si však představit, že kdysi byly dny více stejné, lidé byli častěji v zajetých kolejích. Ano, tím, jak se dnes život zrychluje, můžeme nabýt dojmu, že se drobné rituály a drobná zastavení vytrácejí.
Je pro vás psychoterapie rituál?
Za rituál ji nepovažuji, spíše ji vnímám jako formu péče o sebe či jako součást léčby. Vrátím-li se k typům rituálů, terapie nesplňuje ani jednu z oněch tří kategorií: nejde ani o přechodový rituál, jelikož ji klient podstupuje opakovaně, není to rituál všedního dne, neboť na terapii klient dochází nejčastěji jednou týdně, a není to ani sezonní záležitost, která se děje ve fixním období, protože terapie může probíhat kdykoliv během roku. Ale pokud někdo terapii jako rituál vnímá, určitě to není žádný problém.
Řešila jste někdy ve své praxi přizpůsobování rituálů dnešní době a životnímu tempu klientů? Napadají mě rituály všedního dne, kdy třeba vypít si v klidu ranní kávu člověk často ani nestíhá, hned běží do práce.
Ano, na vytvoření všedních rituálů pracujeme s klienty často. Zejména mladí lidé za mnou chodí s tím, že jsou v životě zahlcení. Zpočátku si to tak nepojmenují, ale později se ukáže, že mají mnoho povinností, které musí zvládat, a to třeba právě na úkor vnitřního života; neuvědomují si své potřeby a emoce. Hodně proto pracujeme na způsobech, jak odpočívat, pro některé může být velká výzva už jen to se během dne zastavit a uvědomit si, jak mi je, co aktuálně potřebuji. Dnešní doba na nás klade tak vysoké nároky, že ač se snažíme sebevíc, téměř vždy selháváme. A týká se to i požadavků, které na sebe klademe sami. Bývá to často provázané. Důsledkem je pak to, že se někteří lidé cítí provinile, když odpočívají. A když se přimějí nebo někdo je přiměje věnovat se odpočinku, tak z něj nemají potřebný benefit. Opakují si, co by místo toho mohli stihnout, a výsledkem je poměrně negativní prožitek. Takže to pak bývá téma našich sezení: snažíme se nějak přerámovat toto vnímání, které lze označit za toxické, a hledat způsoby, jak skrz drobné všední rituály vnést do dne drobná zastavení. A nemusí to být nic velkého, stačí třeba krátký zápis vděčnosti či tak zvané cvičení „všech pět pohromadě“, v němž jde o to uvědomit si pět věcí, co vidím, čtyři věci, co slyším a tak dále. Je to aktivace všech smyslů a také cvičení všímavosti, jelikož v něm zaměřujeme pozornost na to, co je právě tady a teď.
Myslíte, že nás rituály mohou změnit?
Rituály nám spíš pomáhají konkrétní změnu lépe zvládnout, než že bychom se kvůli nim měnili. Mohou fungovat jako dobrý pomocník, aby změna lépe proběhla, ale přímo ji nevytvářejí. Pomáhají nám také změny lépe emočně zpracovávat a emoce zvládat – ať jde o událost šťastnou (například svatba), či smutnou (například pohřeb), většinou jde o velké emoce, s nimiž může být těžké si poradit. Rituály vytvářejí kontext, v němž lze emoce vyjádřit a odžít – to může být velmi podpůrné. Také pomáhají emoce legitimizovat: je v pořádku cítit velké dojetí, či velký smutek – s rituálem se pro to udělá prostor a to může být úlevné. Rituály nám mohou rovněž pomoci propojovat se s druhými lidmi. Je velká úleva emoce sdílet, nejen je o samotě prožít, a takové sdílení v nás vyvolává pocit, že jsme součástí širší komunity. To se týká třeba iniciačních rituálů jako maturita či promoce. Rituály v nás dokážou vyvolat pocit sounáležitosti, a nejen proto je důležité umět věci dobře začít a taky dobře skončit. Abychom si určité životní téma v sobě uzavřeli a mohli jít dál. Slavení a uzavírání životních etap může být silný zážitek a byla by škoda se o něj ochuzovat.
Jak se díváte na různé šarlatány a ezoterická hnutí, jejichž stoupenci často nemají dohledatelné vzdělání, přesto nabízejí zážitková či jiná setkání podobná konvenčním psychologickým workshopům nebo rituálům, o kterých se tu bavíme?
Definice toho, co je „ezoterika“, může být pro každého různá. Co se týče konkrétního jednání lidí, kteří si neodborně vypůjčují témata ze spirituality a někdy i z psychologie, takové situace se mohou někdy blížit rituálu, ovšem záleží případ od případu a také na tom, co od těchto praktik člověk očekává. Problém je, když takoví šarlatáni nemají odpovídající vzdělání a vycházejí pouze ze svých zkušeností. Když je pak prezentují jako jediný legitimní způsob a cestu k vyřešení určitého problému, mohou být takové případy velmi rizikové a je třeba se před nimi mít na pozoru.
Jde o o citlivé téma, jelikož cílová skupina bývají často lidé, kteří se ocitnou v tíživé životní situaci jako úmrtí, nemoc a podobně.
Ano, téma pochybných praktik se většinou týká lidí, kteří jsou zdánlivě v bezvýchodné situaci. Ti často nedokážou najít odpovědi z běžných kanálů – například u vážně nemocných, kterým západní medicína nedokáže dát uspokojivé odpovědi, jelikož se jejich nemoc vůbec nebo jen těžko dá léčit. Takoví lidé pak hledají alternativu a jsou zranitelnější. V takových případech je dobré se soustředit na to, zda ta alternativa člověku dává něco pozitivního, jestli se mu alespoň nějakým způsobem vrací investice, kterou do této služby vložil. A nemusí jít jen o peníze, ale i vlastní čas, energii a podobně. Zkrátka, je-li to pro člověka přínos. Asi se shodneme, že v některých případech může být úsudek člověka posunut jinam, ale i bez toho je někdy obtížné odhalit manipulativní metody. Hezky o tom mluví Romana Mazalová z Univerzity Palackého v Olomouci, která je autorkou dokumentu Šmejdi o lidech, kteří někdy před patnácti lety prodávali seniorům hrnce za přepálené ceny. Ač tento trend už ustoupil, něco podobného pozorujeme právě v šarlatánském světě „říznutém“ psychologií a rituály, o kterých se tu bavíme: tito šarlatáni využívají stejných manipulativních taktik, pouze mají odlišnou cílovou skupinu a jiný „háv“. Je proto důležité soustředit se na vlastní prožívání a to, jak se aktuálně cítím, když jednám s těmito lidmi. Pokud se při interakci s nimi cítím provinile nebo cítím stud, je třeba se mít na pozoru, právě to může být ukazatel manipulace.
Mohou být při vyhledávání psychologické pomoci v nevýhodě lidé s nižším ekonomickým statusem? Tedy ti, co si třeba nemohou dovolit placenou terapii či akce typu zážitkový víkend, které se rituálu mohou podobat a jejichž pořádání se také věnujete?
Nerovnost vnímám především ve spojitosti s placenou terapií, kdy lidé z nižších socio-ekonomických vrstev skutečně mají problém si ji hradit. To je problém hlavně u těch, u nichž představuje součást léčby. Je to velký systémový problém. A jen tak se ho nezbavíme, jelikož na terapii na pojišťovnu dosáhne jen malé procento lidí, a s tím, jak se zvedají ceny všeho, zvedají se i ceny terapií. Co se týče víkendových pobytů a podobně, existují organizace, které znevýhodněným skupinám (například samoživitelky, nemocní lidé, důchodci) nabízejí slevu na některé akce. Existuje také možnost, že nějaký účastník uhradí nadstandardní částku a pomůže zafinancovat pobyt někomu jinému, kdo si to dovolit nemůže. To je fajn. Ač stále existuje spousta lidí, kteří na tento typ pobytů nedosáhnou, na rozdíl od terapie nejde o záležitost, která je k životu nezbytná. Ale zpět k rituálům. Ráda bych zdůraznila, že rituály všedního dne může dělat každý. Člověk k nim nepotřebuje velký obnos peněz a může z nich čerpat úplně stejné benefity. Co se týče přechodových rituálů, u nich finanční stránka hraje roli, svatby ani pohřby nejsou levná záležitost. Ale rituály se mění, a tak je možné si vytvořit nějaké vlastní, které nemusí být nákladné. Například vzpomínání na zemřelé v lese místo zádušní mše a podobně. K tomu vedu i své klienty: aby si rituály přizpůsobili nebo si nějaké drobné sami tvořili. A k tomu většinou není potřeba moc peněz.
