Ohlédnutí za rokem 2022
Magazín Inspirante vám ve zklidněném čase kolem svátečních dní nabízí ohlédnutí za některými letošními texty, jež přinášejí příběhy, emoce, rady, zpětnou vazbu a motivaci, které vám na našich stránkách ukazují autoři, jimž do života vstoupila nemoc či zdravotní postižení. Budeme rádi, když se k nim vrátíte a společně otevřeme bránu do nového roku s jeho přísliby a tajemstvím.
Redakce
Rosťa Polášek je jedenapadesátiletý chlapík, který ještě před rokem zvedl metrák cementu, jako by to bylo kilo cukru. Jak s odstupem času vzpomíná, své síly možná přepínal až moc. Ať už jako havíř na šachtě, nebo jako zedník a řemeslník, který si dokázal pomoci skoro v každém oboru.
Rosťu jsem poznal skoro před pěti roky, když jsem se s ním přes kamaráda smluvil, že mi pomůže položit dlažbu pod naši pergolu. Přijel hned po šichtě, podíval se na zabetonovanou plochu, pak jen utrousil, že to teda bude pořádná fuška. Pak poprosil o kafe a chvíli jsme poklábosili. Ale jen pár minut. Poté začal rozkopávat betonovou hmotu krumpáčem. Tempem, které se blížilo rychlosti šinkanzenu, rval ze země kusy betonu jako papírové kartony. Když jsem se nabídl jako pomocník, změřil si mě pohledem a dodal: „Pane domácí, tak to zkuste.“ (To jsme si ještě vykali).
První kolečka jsem sotva zvedl, ale pak jsem s nimi kousek popojel. Odvezl jsem kolečka druhá, třetí a čtvrtá. Zvládl jsem i ta pátá, ale začaly mi docházet síly. Rosťa mě pozoroval, a protože věděl o mé nemoci, řekl mi, ať se zbytečně nepřepínám. Takže kopal a odvážel beton sám. Tekutiny doplňoval minerálkou a za hodinu prohodil, že by poprosil o další kafe. Vydržel v takovém tempu asi tři hodiny, pak odložil krumpáč a řekl, že pro dnešek stačí. „Došly mi síly, doma si odpočinu a zítra budu pokračovat,“ poznamenal.
Na druhý den, byla to sobota, dorazil včas a v práci pokračoval. Zůstal skoro celý den. Abych to zbytečně neprodlužoval, zhruba po měsíci jsme měli pod pergolou kompletně položenou dlažbu. V průběhu krátkých přestávek jsme si také stačili o těch svých životech leccos povědět. Rosťa tehdy pracoval jako havíř na jámě Frenštát, kde Ostravsko-karvinské doly původně plánovaly těžbu ohromných zásob uhlí pod Beskydami. Svůj záměr však neuskutečnily, ekologové byli proti, dolů šla jednu dobu i cena uhlí, a tak byla nakonec tato jáma zakonzervována. Uhlí se tady těžit nezačalo a asi už ani nezačne. S Rosťou jsme si brzy začali tykat a leccos jsme si o sobě prozradili. Tak jsem se dozvěděl, že slyší na přezdívku Shrek a rád jezdí jako kuchař na skautské tábory.
Pak jsme se skoro pět roků neviděli. Rosťa se mi ozval zhruba před měsícem: „Ahoj pane, nechceš někdy za mnou zajít do bunkru?“ Musím přiznat, že mě trochu zaskočil. Ale pak mi vysvětlil, že jej počátkem roku postihla mozková příhoda, s jejímiž následky se stále potýká. Ještě dodal, že v době vycházek si rád jezdí odpočinout do vojenského bunkru v Darkovičkách. „To jsou ty bunkry, které naši vojáci a zedníci stavěli před druhou světovou válkou, abychom byli schopni odrazit útok německých vojsk. Nechceš se stavit? Historii jsi přece vystudoval a já bych ti mohl o bunkru povědět hodně zajímavostí,“ lákal mě Rosťa.
Nakonec jsem na jeho nabídku kývl, dokonce jsem na exkurzi přivezl do Darkoviček i studenty, které učím, aby si na vlastní oči prohlédli, jak byly bunkry důmyslně vybudované. A byla to návštěva nadmíru zajímavá. Studenti obdivovali vybavení bunkru, prohlíželi si jeho vybavení včetně zbraní, které měli obránci bunkru ve své výzbroji. Také trochu nevěřícně kroutili hlavami, když se dozvěděli, že v bunkru sloužilo i s velitelem sedmatřicet vojáků a museli v něm na vystřídání čekat i dva týdny. To, čeho si studenti všimnout nemohli, ale já ano, byl náš průvodce. Rosťa zhubl, chodí pomaleji a je na něm poznat, že dnes už by ten pytel cementu na druhou stranu světa asi nepřenesl.
„V únoru jsem měl mozkovou mrtvičku. Od té doby jsem na marodce. Když mám vycházku, chodím se léčit tady do bunkru. Odpočívám, mám tu klid a svědčí mi to. Stav se někdy, sám, pokecáme,“ dodal na rozloučenou.
Netrvalo tak ani týden a opět jsem zamířil do Darkoviček. Rosťa postavil vodu na kávu a začal povídat: „Bylo to v polovině února, byl jsem v plném pracovním tempu, nejen na šachtě, ale i doma jsme něco přestavovali. Po obědě jsem si šel zdřímnout. Když jsem se probral, cítil jsem mravenčení v pravé noze, šlo to od paty nahoru. Mravenčení jsem cítil i v ruce, a dokonce i v hlavě. Tak jsem nechtěl riskovat a rozhodl jsem se vyrazit do špitálu. Ale cestou po schodech jsem ztratil pravou papuči a pravou nohu jsem skoro necítil. Takže auto už raději řídila dcera,“ začal vzpomínat na začátek svých zdravotních obtíží Rosťa.
V nemocnici prošel vyšetřeními od A do Z. Prohlédli si jeho organismus na magnetické rezonanci, cétéčku, polykal šlauch (vyšetření fibro-gastro) a další. „Pak mi doktorka řekla, že jsem prodělal slabou mozkovou mrtvičku. V nemocnici jsem pobyl týden, ale uteklo to, samá vyšetření. Doktoři mi také řekli, že jsem jednu mrtvičku asi prodělal už dříve, ale její následky nebyly tehdy tak citelné,“ vrátil se ve vzpomínkách Rosťa o půl roku zpět.
Po návratu domů se jeho život změnil. Místo tvrdé práce odpočinek a klid. „Nebyl jsem na to zvyklý, ale musím přiznat, že jsem byl zpočátku slabý jako ta moucha, tak jsem ani nic jiného dělat nemohl. Tak jsem polehával, a když se mi nechtělo být sám, bloumal jsem po baráku. V noci mě často chytaly a pořád ještě chytají křeče. Do obou nohou a jsou tak silné, že se musím postavit a stát tak dlouho, dokud nepoleví. Pak si můžu lehnout a zkouším usnout. A v těch prvních měsících po té mozkovce jsem býval pořád unavený. Doktor mi také hned při propouštění z nemocnice řekl, že na práci na šachtě musím zapomenout. Že se mám šetřit a dělat nějaké cviky. Ale zdůrazňoval mi, že to nemám přehánět. A také dodal, že si budu muset požádat o důchod a radikálně změnit svůj život i práci. Zhubnout se mi podařilo. Asi patnáct kilo, ale na ten režim, kdy nemůžu dělat skoro nic, se zvyká těžko,“ přiznává Rosťa.
I proto ve volných chvílích jezdí do bunkru v Darkovičkách. „Je to bunkr František, začal jsem sem chodit už předtím, než mě postihla ta mrtvička. Nejprve jsem jim do bunkru přinesl jednu památku z války, kterou jsme měli doma na půdě, pak jsem donesl druhou, oni to dali do vitrín a také jsme si padli do oka s majitelem bunkru. Začal jsem tam jezdit ve volných chvílích, pomáhal při různých zednických pracích a také jsem v bunkru přespával. Všude je tma, člověk může snít a přemýšlet o tom svém životě. Majitel bunkru ze mě udělal správce. A nezapomněl na mě ani potom, co mě v únoru zaskočila zničehonic ta mozková příhoda. Takže teď do Darkoviček jezdím v době, kdy mám vycházky, občas po bunkru provedu nějakého návštěvníka a mám radost, když to moje povídání někoho zajímá. Když je hezké počasí, tak si sednu venku a dívám se po okolí, jsme tady na vršku, výhledy jsou krásné. A já odpočívám a cítím se dobře,“ povídá Rosťa.
Přiznává, že hodně přemýšlí i o své budoucnosti. „Je mi jedenapadesát, za čtyři roky můžu odejít do hornického důchodu. Šichet mám odfáraných dost. Je sice dost těžké přijmout to, že už nikdy nebudu moct makat naplno, ale nedá se nic dělat. Mám rodinu, manželka i dvě dcery mě potřebují. A musím dodat, že rodina byla velkou oporou, když se můj život ze dne na den totálně změnil,“ nezapomněl Rosťa pochválit své nejbližší. Nakonec mi prozradil i to, jak přišel ke své přezdívce Shrek: „Začali mi tak říkat chlapi na šachtě. Asi jsem byl té pohádkové postavě svým vzhledem trochu podobný. Tu přezdívku převzali i skauti, se kterými jsem jezdíval dříve na tábory, a také mí kamarádi.“
P.S. Původně jsem měl povídání se Shrekem naplánované na půldruhé hodinky. Ale povídali jsme si skoro o hodinu déle. Koho by napadlo, že v pátek asi hodinu po poledni dorazí na prohlídku bunkru dva náhodní návštěvníci z Německa. Ty zajímalo všechno, a protože Rosťa němčinu neovládá, trochu jsem mu pomáhal s tlumočením. Němci uznale pokyvovali hlavami, zajímalo je, co a k čemu sloužilo, vybavení bunkru, cimry pro poddůstojníky i mužstvo a zbraně. Když si prohlédli zrezivělý záchod, dokonce uznale poznamenali, že už mají za sebou prohlídku opevnění v Maginotově linii ve Francii a že ty naše záchody byly proti francouzským skoro luxus.
Když odjeli, Rosťa pokýval hlavou, že jsme tu návštěvu naplánovali dobře. „Že by si přijeli bunkr prohlídnout Němci, to je opravdu výjimka. Většinou jezdí naši a Poláci. A kdyby se ti to naše povídání nakonec nějak nepovedlo, tak jsi mi alespoň pomohl s tlumočením,“ pokýval hlavou Shrek, na odjezd mi pevně stiskl ruku a ještě jednou připomněl, ať se do Darkoviček určitě přijedu podívat na nějakou akci v bunkru František nebo v sousedním bunkru Jaroš.
