Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Jsou to necelé tři týdny, co jsem si slavnostně dala novoroční předsevzetí. Začala jsem pořízením nového diáře, pokračovala utužením návyku pravidelně obědvat a skončila u učení se nizozemštiny a angličtiny a pravidelného pohybu. Že to zní až moc idylicky? Zní. Rozhodla jsem se zkrátka, že se svým životem pohnu a bůhví, jak dlouho mi to vydrží. Přitom pravidelný pohyb byl pro mě vždy největší výzvou a oříškem na cestě za zdravým životním stylem. A to i přesto, že jsem dcerou profesionálního sportovce; ani máma s pravidelným sportem nikdy nezahálela, zdálo by se proto, že mám po kom mít ty „správné geny“. Skutečnost je však taková, že jsem ve sportu nikdy obzvlášť nevynikala. Jako dítě jsem chodila s tátou bruslit, na kola a s kamarádkou jsem dokonce chvíli hrála badminton. Ale vždy jsem měla omezení vyplývající z vážné oční vady, mám pomalejší reflexy a doteď mi dělají problémy pohyby, při kterých se octnu v nezvyklé poloze, ztrácím pak prostorovou orientaci. 

Dlouhá léta to poměrně výrazně ovlivňovalo moje sebevědomí a celkově vztah k vlastnímu tělu. S tímto uvědoměním jsem se letos rozhodla, že to změním. Psychologové říkají, že pravidelný pohyb ovlivňuje nejen vaše fyzické zdraví, ale i duševní pohodu. Je to teprve týden, co jsem začala cvičit doma a chodit na procházky, takže o nějakém velkém efektu se ještě mluvit nedá. Přesto se cítím lépe a můžeme se dohadovat, jestli je to placebo, nebo ne. Pociťuji na sobě účinky, které se běžně uvádějí u mindfulness nebo omezení sociálních sítí – jako bych byla více zakotvená v přítomnosti, byla klidnější a rozvážnější, jako by se mi den prodloužil a já měla mnohem více volného času. 

Krásné benefity, motivace pokračovat dál. Jak říká můj táta, je to v hlavě. Třeba pravidelně si obstarat oběd jsem si navykla snadno, protože když se odpoledne nenajím, bolí mě žaludek a ztrácím koncentraci. Zato když každý den nevyjdu na hodinku ven, nic katastrofálního se nestane. Chce to proto přisoudit tomu stejnou váhu jako obědu. Začala jsem tím, že o tom mluvím s tátou, osobou na sport nejpovolanější. Pak je těžší rutinu nedodržet, stává se to součástí vnější motivace. A neříkají to jenom „cizí“ psychologové, ale i má terapeutka, že pravidelný režim je důležitý v předcházení duševních obtíží, obzvlášť u člověka s nemocí. A já se na to snažím myslet. Oblibuji si večerní zimní Prahu, užívám si, že se každý den vydávám naslepo prostě tam, kam mě nohy zanesou, a krokoměr v telefonu je přívětivým trenérem a připomínkou vlastní snahy. Jsou to necelé tři týdny, co jsem vzala život (i tělo) do vlastních rukou zase o kousek víc, a je to skvělý pocit. Život má být pestrý a sem tam s nějakou tou překážkou. Někdy zvednutí se z gauče mění svět. Nebo minimálně pohled na něj. Co chtít víc?

Foto: pixabay.com

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!