Správná hospodyňka pro pírko přes plot skočí. Neumím skákat, tož nehospodařím. A žiju s rodiči. Takže mi domácnost, ledničku i účty vedou oni. Mám jiný starosti. Pláču nad osudem, šetřím choré tělo, vymetám zadarmo koncerty a píšu další bakalářku o vlivu růstu trávy na depresi žížal…
Lekli jste se? Klíííd. Nežiju s rodiči, hospodařím, bakalářku nepíšu, pracuju a svou domácnost vedu, nějak a někam. Postižený člověk neznamená rovnou nesamostatný a nepraktický. Většina z nich má nejen vlastní berle, hole a vozíky, ale taky vlastní život a domácnost. A kupodivu si tam šůrujou. Jo. Plánují, nakupují, vaří, luxují, perou a věší. Zatím jen prádlo.
Docela pravidelně vláčím batoh a tašku s nákupem. A protože jsem rozumná, nevyměním řapíkáč, papriky a zelí (čti sedm kilo) za tatranky (čti třicet pět gramů za kus). Upeču si i uvařím. Chápu, že kdo mě kdy viděl loupat brambory, diví se, že jsem neumřela hlady (to ty záložní tatranky). Můj uměleckej styl a la dláto je bohužel trvale nedoceněný. A nadto nejsem Bolt, abych to dala v limitu.
Ostatně jako mnoho dalších prací. Vytírám, luxuju, ukecávám prach, ať si jde poležet jinam, drhnu umyvadlo, sprchu, záchod, dveře. Nadávám, protože k čemu si sednu, to trvá dvakrát tak dlouho. Na bobku vzpomenu na rehabilitaci a začnu zoufalstvím skákat žabáky. V kleku mě z dezinfekčního transu vyrušuje muž. Proto rozklepaně stojím nebo visím a mám za to, že umělecká choreografie vzniká právě takhle.
Boží je měnit žárovku, věšet záclony nebo mýt okna. Je to vysoko a bez držení, čili o hubu. Občas se mi to povede, ale vůbec nevím, jak. Dmu se pýchou do doby, než je na skle přesně patrná šmouha z mého zapření hadrem a klesání zpět k podlaze. No nic.
Kdysi jsem cpala na nejvyšší poličku knihovny bednu s fotkama. Jsem paličatá a k dokonalé klícce mi chybělo už jen to. Zkuste si něco plného chytit, vytáhnout se na schůdcích nahoru, držet se a nepřevážit. Snažila jsem se dlouhých čtyřicet devět minut. Těsně před sebevraždou zoufalstvím jsem zmermomocnila souseda, kterému úkon ze země i s pozdravem trval přesně sedm vteřin.
Od té doby zvažuju poměr času, elánu, bolesti a výsledku. Mate mě, že bych leccos mohla a měla, i mě to baví, ale učím se říct si o pomoc. Kdo mě bude soudit podle naklizeného bytu, toho posadím do kuchyně před naleštěný kávovar. Dál nevím. Chtěla bych tu návštěvu s tou mašinou majznout, aby se jí rozsvítilo. Ale pak tu krev určitě uklízet nebudu.
Foto: Pixabay, archiv Revenium
