jsi jedinej prcek, kterýho mi v následujících dnech nebude nikdo cpát na péefku, hrnku nebo kalendáři. Už proto Tě mám ráda. Nemusíš skákat na trampošce a stejně letíš, jsi boží. Promiň. 🙂 Taky se kamarádíš namátkou s oslem, kravkou, ovečkou a možná i zlatým prasátkem, což se mi do života zdá celkem příhodný. Tedy i s chlívem, delegací, hudbou a hvězdami. Taky poznáním, prostou láskou, nožkama v teple a poselstvím, co vše přerůstá.
Prosím Tě, nic mi nenos. Dobře, lineckýmu, žvejkačkám, slaným rohlíkům a kafi se bránit nebudu, ale já si stejně většinu toho, co potřebuju, koupím sama. Pokud se to tedy koupit dá. I když na ukázkovou ložnici v katalogu Ikey koukám už věky, a pořád se mi nějak nezhmotňují ani vana, sauna, baletní tyč a silnice bez kolon. No jo. Třeba to beru moc našišato, nebo Ty máš s Vašima dokonalej smysl pro načasování a pro humor. Asi abych měla o čem psát. Ale Ježíšku, já už mám tolik vysněnýho, že se pro změnu nějakýmu přízemnímu materiálnu a jednoduchosti a lá Steelová fakt nebráním.
Ty víš, jak miluju příběhy a že nutně potřebuju šťastný konce, viď? A když je Ti jasný, že jsem taková a sem tam si něco nadrobím, nemohl bys…? Nemohl, já vím. Ale pořád to zkouším. Protože tenhle rok byl těžkej, spousta zdravotních, pracovních i soukromých zádrhelů. A nevýhoda nás paličatých a ješitných je v tom, že vždycky nějak vstaneme a jedeme dál okolnostem navzdory. Možná na půl plynu, možná bezbarvě, ale jedem, protože nás nabíjí posun, šance, úsměv druhých. A víra v to, že až se ohlídnem, uvidíme, co jsme dokázali, a že možná někdo začal rozdmýchávat s námi nebo nedej bože pro nás.
Jenže co když ne? Ty asi tušíš, jak snadno se dá jeden nebo jedna přehlídnout a považovat za samozřejmost. Měl jsi mi to říct dřív. Že čím budu silnější, tím míň někoho napadne, jak moc by se šikla pomoc. Že čím víc se budu smát, tím víc budu i brečet. Že silná neznamená nekonečně plná energie, a odvážná určitě ne beze strachu. Že „nemám čas a sílu, protože mám rodinu“ je naprosto rovno „nemám čas a sílu, protože rodinu nemám“. Že sebedůvěra a zranitelnost se nevylučují, stejně jako životní vášeň a něha. Že když sama být umím a nevadí mi to, tak to neznamená, že sama být chci.
Přitom si říkám, že by mi stačilo vlastně málo. V některých situacích už piluju zřetelný nemůžu, nechci, s tímhle ti nepomůžu, teď ne, mám volno. Jenže Ty víš, jak se chytám na rozdělanou práci, duše v nouzi nebo duše líné a pomalé. To byl taky nápad mi dát tuhle vlastnost do vínku! A je snad hřích doufat, že se uděje i něco zvenku? Jen mžik, věta, pár milých zastavení a slov, co mě uzemní právě tam, kde jsem a s kým jsem. Jenže ono to napsaný působí tak banálně a samozřejmě. Hele:
Pořád tě čtu, jen piš. Děkuju, žes to zařídila. Nespěchej. Já to udělám. Volám, i když nic nepotřebuju. Stýská se mi, chci vědět, jak se máš. Přijď. Neodcházej. Je dobře, že jsi tady. Moc ti to sluší. Je mi s tebou hezky. Děkuju. Promiň. Můžeš, ale nemusíš. Spolehni se, vždyť jsem to slíbil. Jsi skvělá. Budu tam včas. Spolu to zvládnem. Těším se na tebe. Jak ti můžu pomoct? Koukej, to musíš takhle. To nevadí. To je pro tebe. Nevysvětluj, já ti věřím. Myslím na tebe. Kdy se uvidíme? Rozesmála jsi mě. Mám tě rád.
Tak vidíš, já Tě varovala… Dal jsi mi dar psát i mluvit, prožívat do hloubky, šířky, nahoru a dolů. Sebral jsi mi mrštnost a volnost v pohybu, ale možná proto, že víš, že bych jinak pořád někam za něčím nebo za někým utíkala. Ale neboj, já dobře vím, koho a co mám, i když prskám a spílám Ti, že tentokrát už fakt vstávat nebudu, ať si jako pro jednou svět přijde za mnou. A to říkám zrovna Tobě, viď, promiň.
Děkuju Ti za všechny dárky. I za ty, který jsem si nedopatřením vlastní svobodnou vůlí způsobila sama. Děkuju za blízké duše, co mě znají, střeží si mě a co je můžu milovat do plnejch. Děkuju za síly a prostředky k tomu, abych mohla zůstávat v kontaktu se sebou, s nimi, s nebem i se zemí.
A moc Tě prosím, Ježíšku, dopřej nám dostatek času, zdraví a společných chvil, zkusíme je tentokrát nepromrhat. A jestli myslíš, že jsme si zapomněli hrát, pošli nám koťátko. 🙂
Foto: Pixabay
