Knihy už čtu nějakou tu dobu. A svůj literární vkus si i teď, s blížící se třicítkou, stále tříbím. Momentálně se vracím do svých náctiletých let a čtu knihy tzv. „young adult“, neboli pro mladistvé. Literatura však v mém životě neměla vždy tak jednoznačné místo. Ještě donedávna jsem si myslela, že knihomol je nudný patron. A co já udělám? Začnu číst romány pro mladé dívky, které jsou mnohými považovány za pokleslý žánr. Ale to je v USA i Edgar Allan Poe, takže to možná tolik nevadí.
Young adult jsem objevila úplně náhodou, když se o konkrétní autorce – Holly Bourne – někdo zmínil na facebooku. Spisovatelku jsem si vyhledala a její knihy mě hned chytly. Píše o teenegarkách, které se potýkají s typickými i méně typickými problémy dospívání – přes vztahy po duševní poruchy až po sexismus. A dělá to dobře. Není náhodou, že autorka je povoláním novinářka, takže se jejímu čtivému a výstižnému stylu nelze divit. A nelze se divit, že se s ní tak trochu ztotožňuji. Kdo mě zná blíže, ví, že kromě článků pro Inspirante pšu také umělecké prózy a poezii a mám v této oblasti jisté ambice. Dlouho jsem však nenacházela ten „svůj styl“, co se týče druhých autorů – pořád jsem tak nějak hledala, co mě baví, ačkoliv psaní vlastních autorských textů mi šlo vždycky od ruky.
A tak jsem na to konečně asi přišla. Stanu se fanouškem románů pro mladistvé, protože si pořád, i s blížící se třicítkou, připadám, jako by mi bylo šestnáct. A nestydím se za to. Holly Bourne dokáže umně vystihnout vztahy mezi lidmi, popsat projev duševní nemoci nebo společenský problém. A to vše čtivě a přístupnou formou. Momentálně za mě asi ideál toho, co chci číst a taky sama psát. Jak řekl jeden můj kamarád vědec, věci se musí nejdřív měnit „odspodu“, tedy od studentů – a proč tuto „revoluci“ nezačít právě čtením románů pro šestnáctileté dívky?
Foto: Pixabay
